Nejvíce pro mě znamenalo derby se Slavií, říká masér a terapeut Tomáš Stránský

Masérská ikona Tomáš Stránský, který byl pro fanoušky, ale i hráče, kteří oblékli během posledních dvaceti let rudý dres, neodmyslitelnou součástí sparťanské rodiny, se rozpovídal o svojí budoucnosti, ale i o Spartě. Na Spartě měl možnost poznat spousty hráčů, zažil ty největší úspěchy a následné oslavy o kterých se s námi v rozhovoru pro Ruik Football podělil velký oblíbenec spousty fotbalistů, ale také hokejistů a dalších sportovců.

Jste bývalý aktivní sportovec. Od dětství jste se věnoval silniční cyklistice na úrovni národního týmu. Jak jste se dostal do fotbalového prostředí?

Prvotně je potřeba říct, že jsem začal jako kluk s házenou, ale stále mě to lákalo k cyklistice, tak jsem se jí začal postupně věnovat.

K fotbalu jsem se dostal tak, že jsem již od mala fandil Spartě a chodil jsem se svým dědou na Letnou, takže celkově mě od dětství fotbal bavil.

Po ukončení kariéry v silniční cyklistice jsem se začal věnovat masírování a fyzioterapii, kde jsem měl na starosti právě cyklisty, ale vždy jsem uvažoval, že bych se rád přesunul do fotbalového prostředí.

Jak vznikla možnost jít masírovat do pražské Sparty? Což v té době musel být sen každého maséra.

Po devíti letech u cyklistiky jsem cítil, že potřebuji změnu. Takže jsem začal sondovat možnosti právě ve fotbalovém prostředí. Měl jsem možnost jít do Dukly Praha, do České Lípy, tehdy se jednalo o druholigové kluby. Právě tam byla možnost začít, ale než se tyhle nabídky domluvily, tak jsem odjel na Mallorku s cyklistickým týmem na soustředění.

V průběhu soustředění jsem měl telefonát, že se na Spartě uvolnilo místo a jestli Spartu teda beru. Položil jsem telefon a řekl jsem klukům z cyklistického týmu: „Pánové loučím se s vámi. Nezlobte se, ale Sparta Praha, je Sparta Praha.„

Sbalil jsem věci a odletěl jsem do Prahy.

Jaké byly prvotní pocity po nástupu do Sparty?

Byl to neskutečný zážitek.

Pamatuji si na první cestu na Spartu. V té době tam trénoval Pepa Chovanec. Na Letné běhali borci jako je Horst Siegl, Martin Frýdek, Máňa Mistr a další.

20 let u fotbalistů AC Sparta Praha. To vypovídá o všem. Na co vzpomínáte nejraději a nejvíce?

Je toho samozřejmě hodně. Ale nejvíce pro mě znamenalo derby se Slavií.

Jednalo se o nezapomenutelný zážitek. Žil jsem derby vždycky několik dní dopředu.

Jeden z dalších zážitků byl plný stadion a fanoušci v klubových barvách. To pro mě mělo neskutečný náboj.

Kolik titulů jste zažil na Spartě?

Nemám to spočítané přesně, ale dvanáct jich bylo určitě. Nesmím zapomenout ani na vítězství v českých pohárech.

Tak to jste prožil spousty zajímavých mistrovských oslav?

Zažil jsem nespočetně oslav.

Já už se pak snažil těchto oslav neúčastnit a bránil jsem se jim, protože to byl vždycky průšvih doma, protože rodina bydlí mimo Prahu a já vždy manželce a rodině nahlásil, že přijedu druhý den po oslavě domů, jenže to byla první oslava poté hned druhá a já přijel třeba až po pěti dnech domů. Což se velmi těžko manželce a rodině vysvětlovalo.

Já si šel třeba třikrát za sebou po oslavách na Spartu pro auto, ale ani jednou jsem neodjel, protože mě vždy někdo z kluků zastavil a oslavy pokračovaly.

Nebyla to pro Vás nudná rutina chodit každý den do sparťanského prostředí bez dvacetileté změny?

Samozřejmě rutina to byla. Ale já tím žil i přestože to byl ve většině činností stereotyp. Ale já ten klub miloval a žil jsem tím. Sparta pro mě byla víc než rodina.

Jaké pro Vás bylo, když jste se dozvěděl, že končíte. Přece jenom jednou to přijít muselo. Vzal jste to sportovně?

Musím přiznat, když jsem skončil, tak se mi ze začátku na nějakou dobu zhroutil celý můj svět. Byla to moje náplň a můj život.

I přestože jste na Spartě působil jako masér, a ne jako hráč, tak jste se stal jednou z ikon historie Sparty. Jaká to pro Vás byla pocta?

Pro mě to byla neskutečná pocta. Když jsem stál před plným stadionem, kde bylo 18 000 lidí, všichni ztichli, čekali co budu dělat a poté to po mě začal celý stadion opakovat, říkal jsem klukům, že tohle je něco neskutečného.

Byl jste organizátorem děkovaček, oslav titulů, vymýšlel jste všelijaké legrácky, fanoušci Sparty Vás milovali. Jaké to bylo?

Všechno tohle vzniklo díky Pepovi Chovancovi, který mi sdělil rozkazem, že budu chodit na děkovačky s celým týmem po každém zápase.

Ze začátku to pro mě bylo něco nového a nevěděl jsem co od toho čekat a jak se chovat, ale postupem času jsem si na tuhle záležitost zvykl, začal jsem vymýšlet děkovačky, všelijaký možný překvapení a vylepšení, až se to stalo tradicí a nedílnou součástí každého pozápasového rituálu.

Později jsem se dozvěděl, že už na to fanoušci po každém zápase čekali.

Pro spousty hráčů jste byl motivátorem, psychickou podporou, vrbou, ale také jste uměl ve správnou dobu tým či jedince vyhecovat. To je celkem rozsáhlá role v podobě maséra. Patří to k tomu, nebo to bylo něco navíc?

Vždy jsem se snažil našim klukům pomoct, podpořit nebo naopak přibrzdit, aby to v tu chvíli bylo pro něj to nejlepší. Samozřejmě prvotní vždy byl názor a pohled trenéra, ale já byl s kluky více času, takže jsem se jim snažil vyhovět ve všech směrech jako velký sparťan, fanoušek a samozřejmě jejich masér.

Chodíte se koukat na stadion na zápasy Sparty?

Byl jsem pouze jednou na zápase proti Plzni, kdy Sparta prohrála 1:0 a branku dával Dan Kolář, ale jinak jezdím na víkendy domů za rodinou, takže nechodím na fotbal.

Nyní působíte ve Sportcentru Koráb, kde vás navštěvuje spousty známých sportovců. Kdo vše k Vám dochází?

Z fotbalistů například Bořek Dočkal, Jan Rezek, bratři Frýdkové, Jirka Jarošík, Jirka Novotný, David Lafata, Honza Berger a spousty mladých fotbalistů.

Z nefotbalového prostředí například tenista Lukáš Rosol, rybář Jakub Wágner a spousty dalších sportovců, atletů a hokejistů.

Jak jste se do Sportcentra Koráb dostal?

Přes bývalého hráče Sparty Petra Gabriela, který se zná s majitelem tohoto centra. Mimochodem majitel sportovního centra je bývalý vrcholový basketbalista pražské Sparty František Babka.