Postřeh čtenáře: Kam došla Sparta Praha?

Sparta železná – protěžovaná – ? – plačící – směšná, aneb pět schůdků, po kterých sestupuje náš druhý nejslavnější a historicky nejúspěšnější klub. Denně čteme komentáře a úvahy, jak správně sestavit tým, jakého angažovat trenéra a jak motivovat hráče, aby si alespoň zčásti na hřišti zasloužili svoji mzdu. To všechno je samozřejmě důležité, ale začít je třeba od samotné podstaty. Pojmenovat věci tak, jak byly a jsou, budovat stavbu na kvalitních a neošizených základech, aby se zase nezřítila.

Jsem dost letitý pamětník, dlouho jsem se pohyboval ve sportovním prostředí (aktivně jako sportovec i pracovně), měl jsem možnost poznat spoustu lidí – tím neříkám, že jsem tím získal nějaký patent, předestírám jen svůj názor. Nejsem fanoušek Sparty, ale velice si vážím některých skutečných sparťanských osobností (z novodobé historie Ivan Hašek, Jiří Novotný, Tomáš Rosický aj.), v minulosti jsem zažil několik slavných zápasů Sparty, kdy jsme se svými syny prožívali cosi jako hrdost na český fotbal jako takový.

To dnes v souvislosti se Spartou neprožívají ani mnozí její fanoušci. Fotbaloví fandové buď Spartě fandí, nebo ji nemají rádi (i nenávidí). Mezi těmito vyhraněnými skupinami je nás opravdu málo. Řekl bych, že u jiných klubů je ten neutrální střed daleko početnější. Ale vraťme se na ty klesající schůdky.

Železná – slavné období asi netřeba komentovat, je dobré vzpomínat.

Protěžovaná – období minulého režimu, kdy velkým fanouškem a příznivcem byl jistý soudruh Kapek, vedoucí tajemník pražských komunistů. Leccos nebyl problém (stadión).

? – devadesátá léta, kde jsem nechal otazník, protože o čem se mluví (bývalí rozhodčí, odposlechy), to se po letech nebude dokazovat. V síti fotbalové korupce pár “ryb“ uvízlo a v nejvyšší čas se vše zastavilo…

Plačící – slavná kabela, rozhodčí nám ubližují (pobavil mě takový eufemismus: “Nechovají se ke Spartě s respektem.“), tlačí Plzeň atd. To slavného jména asi ani není hodno, nehledě na rčení: “Nečiň jiným, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Tak si sáhněme do svědomí…

A moment, kdy jsem fotbal přestal brát vážně mám pořád před očima. „Památný“ zápas s Duklou. Brankář Rada drží pevně míč, Lafata ho okopává jako brambory. Gólman ho odstrčí, útočník „umírá“, penalta, 2:1, splněno. Diví se někdo, že majitel Dukly chtěl tehdy okamžitě s fotbalem skončit? U všech debat o sporných situacích (ruka, ofsajd, faul, penalta) bychom si zároveň měli položit otázku a objektivně si na ni odpovědět: “Jak by se to písklo na druhé straně?“ A to platí pro všechny, nejen pro Spartu.

Směšná – dříve se rivalové Sparty báli, dnes se jí smějí. Mnozí s tím, že jí tím vrací dřívější „příkoří“. Pohled na jistého bývalého trenéra, který si za královské peníze užívá s rodinou Prahu, na horentně placené hráče na tribuně, na lítání „ode zdi ke zdi“ (od cizinecké legie skok k domácí “školce“). „Informovanost“ fanoušků (nenávist k J. Hřebíkovi, který se pokusil o nějaký progres a moderní prvky, jeho podíl na úspěšné mládeži atd.). Namistrovanost. Sedmnáctiletý teenager, který na jakoukoliv otázku dokáže odpovědět jen: “My jsme Sparta!“ (V tomto duchu je veden. Dosaďme fanouškovské „My jsme Sparta, vy jste ho…“)

A třeba i kapitánství. Srovnejme výše zmíněné osobnosti s mnohými novodobými kapitány. Řepka? Dnes je mi ho líto. Neuvědomil si, že ve sportovním prostředí měl „svoje“ pravidla a že to, co procházelo na hřišti, nemůže projít v osobním životě. Costa? S krvavýma očima spílající rozhodčím nedokáže ovládat ani sám sebe. A když v zápase s Bohemkou (tuším předloni) fauluje protihráče a poté odmítne nabídnutout ruku? Ale to se netýká jen kapitánů, příklady se najdou jinde.

Utkání s Libercem pod trenérem Ch. Soupeř jde do přečíslení, trenér hodí na hřiště plastovou láhev a rozhodčí okamžitě v duchu pravidel přeruší hru. “Něco jsem udělat musel, vždyť by nám dali gól,“ vysvětlil po zápase. Aneb účel světí prostředky či smysl pro fair play. A když uctívaný Kweuke úmyslným a možná nejbrutálnějším faulem v české lize ukončí protihráči kariéru, pozastavuje se trenér nad příliš přísným trestem (12 zápasů). Za zaznamenání stojí i výroky některých exsparťanských fotbalistů v jiném dresu („To by mně rozhodčí ve Spartě nezapískal…“).

Přestupy a dlouhé roky přetrvávající názor, že do zahraničí se dá přestupovat jenom ze Sparty. Příklad? Nejmenovaný fotbalista, za velké peníze odcházející do předního zahraničního klubu. Mateřský domácí klub, odkud odešel původně do Sparty, má podle smlouvy nárok na procenta z přestupu. Je to čitelné? Jenomže náhle vypluje rychlý přestup ze Sparty do Košic. Nejspíš za hubičku. Majitelem byl tehdy pan Rezeš.

Nebo kauza Baroš, který přestoupil do Liverpoolu rovnou z Ostravy. To se neodpouští, navíc Barošovo odmítnutí rudého dresu, byť o to Sparta stála (mimochodem Řepka také hrával za Baník), jeho zarputilost a na hřišti nesmlouvavost („nakopeme si, ale po zápase nemám problém jít s těma klukama na pivo..“ – volná citace) atd.

Co je na hřišti, je na hřišti, ale mimo – jsou v pořádku výroky typu „při pohledu na slávistický dres se mi chce zvracet, šálu pošlapu“ apod. (kapitán Sivok)? Aniž by se klub pokusil od podobných výroků distancovat?

Reprezentace. Nevěřím tomu, že v angažování I. Haška jako trenéra by měl být překážkou vztah pana Křetínského k I. H. kvůli jeho postoji z doby, kdy Hašek byl krátce šéfem svazu (Sparťani omluvení z repre a hrající v té době s falešnými jmenovkami, Hašek to nechtěl jen tak přejít). Na to je velký profesionál a považoval bych za urážku, jen si tohle připustit. Ale příklad čerstvý. Opravdu byl pro Spartu v nadstavbě ligy Hložek tak nepostradatelný? Opravdu pro jeho další vývoj bylo tak důležité odehrát poslední ligové zápasy?

A jak po těch schůdcích zpátky vzhůru? Opět jen názor, možná příliš staromódní a romantický.

Hrdost a pokora. Mít dres Sparty by měl být vrchol (domácí) kariéry, ve Spartě si nemůžu dovolit cokoliv vypustit nebo vzdát. Kvůli jménu a tradici klubu, kvůli fanouškům, kvůli svému dobrému jménu. Ale stejně tak uznávám, že pro jiného tím vrcholem bude dres Slávie, Plzně či jiného klubu. Herec se nemůže omlouvat tím, že na představení přišlo málo lidí, že nebyla ta správná atmosféra. Hraje pro ty, co přišli. Fotbalista je profesionál s nadstandardním příjmem (v českých podmínkách) – a vždy (pokud není objektivně limitován třeba zdravotními problémy) by tedy měl odvádět maximum, ne zápas s nezájmem odchodit. A měl by vědět, že reprezentuje stále – ve vztahu k divákům, novinářům apod.

Soupeř je protivník, kterému nic nedaruji, ale ne nepřítel. Nezesměšňuji, nepodceňuji a uznávám ho jako soupeře. Byť má zlomek mého platu a klub má zlomek rozpočtu Sparty. Naopak bych měl přemýšlet o tom, jak se mnou dokáže soupeřit i s horšími podmínkami. Úcta, pokora, sebereflexe. Dres a příslušnost ke klubu neomlouvá nadřazenost. Fotbal je jeden, pravidla jsou stejná, a dávno neplatí, že už v Kolíně soupeř prohrává 0:1…

Platí činy, ne slova. Nebát se říci svůj názor před utkáním a pokusit se objektivně reagovat po zápase, dokázat problém i úspěch pojmenovat. To hlavní je ale na hřišti. Platí to, co kdo předvede. Pokud hráč odjezdí zápas na 100%, divák to ocení, i když na konci bude porážka. A není dobré reagovat v duchu „účel světí prostředky“ a „je jedno, jak jsme vyhráli, na to se nikdo ptát nebude…“ Ono se to příště vrátí (příklad: sparťanské jaro).

Reprezentace. Pro klub na jedné straně problém (riziko zranění, výpadek ze společné přípravy), ale neměla by i tady převládnout hrdost na to, že klub třeba dodá víc hráčů do národních týmů? Sportovní fanoušek přece s reprezentací také žije.

Fair Play. Spíš, než ukazovat na druhé, je dobré si položit pár otázek sám sobě a bez emocí a zaslepenosti si na ně odpovědět. Jiná cesta není. Podívejme se, co se děje v nižších soutěžích. Ale napravovat se v tomto případě musí začít od vrcholu. Tam je příklad, jak se k sobě chovat. V zákulisí i na hřišti. Herecké etudy, fňukání. Nemám rád výroky typu: “Fotbalově na ně nemáme, tak je to bude aspoň bolet…“ A opět – co nechci, aby činil někdo mně…

Mám rád vrcholný evropský fotbal s úžasnými individualitami, rychlostí, kreativitou atd. atd. A mám pocit, že bohatě placení profesionálové se k sobě chovají s respektem, vědomi si své vzájemné ceny. Samozřejmě v souboji vzplanou někdy emoce, ale obecně to platí. A záludných (a zároveň uplakaných) světových fotbalistů neběhá po evropských hřištích zase tolik (Ramos). Jsou v menšině.

Osobnosti. Samozřejmě rozhodující slovo musí mít vždy ten, který projekt financuje. A je na něm, na koho a jaké deleguje pravomoci. Kdyby se pořádal nějaký veřejný průzkum, dal bych svůj hlas dvojici Hašek – Rosický. S maximální důvěrou a kompetencemi (třeba „diktátorskými“) sestavit si vlastní realizační tým. Domluvit určitou dobu hájení.

Věřím, že by to vzali i rozumní fandové. Sparťan sice nejsem, ale nemůžu také jásat nad současným stavem. Už proto, že tak dlouho chybí silná Sparta v evropských pohárech. V posledních letech se zúčastňuje “jen“ Sparta.

Článek sepsal náš čtenář Petr David