Guy Wenger: „Arsène? Naučil jsem ho vše, co umí“

Guy Wenger, nyní již 74letý důchodce, který za sebou má kariéru podnikatele v oblasti autodílů, přijal poprvé po více než dvaceti letech působení jeho bratra na lavičce Arsenalu nabídku na rozhovor. Říká, že i dříve takovéto nabídky byly, ale tentokrát se nechal přesvědčit, neboť mohl popsat i svoje dětství. Nejprve se ale na vše dovolil u Arsèna.

Guy Wenger pak měl po příjezdu žurnalistů už všechny fotky připravené na jídelním stole. Hned při první otázce na jeho mladšího bratra Arsèna se zasměje a začne: „Arsène? Naučil jsem ho vše, co umí. Kdo byl lepší hráč?Zeptejte se ho! Zeptejte se ho na moji techniku. Já nic neřeknu,“ řekl. Vzkaz je jasný. Velký bratr je stále šéf.

Wengerova rodina vlastnila bistro La Croix d’Or. Guy vzpomíná, jak spolu s bratrem hráli fotbal ve dvoře už jako děti. Arsène Wenger byl vždy v bráně, protože byl prostě mladší. „Byli jsme spolu neustále, ale pokud jsme hráli fotbal, oba dva jsme se do sebe vždy pustili. Byli jsme pouliční fotbalisté. Tam se to také Arsène naučil. Pouliční fotbal. A to je stále jeho filozofie i v současnosti. Také jsme hrávali na ulici před naším pubem. V té době tam projíždělo deset aut denně. Dnes je to sedm tisíc.“

Hodně také spolu hráli ostatní sporty, hlavně basketbal. Také často jezdili na kole do vedlejších vesnic, hlavně do Obernai, aby tam plavali. Jediná televize v Duttlenheimu byla ve škole a každou sobotu v šest večer se chtěl Arsène dívat na sestřihy z německé Bundesligy. Rodiče pracovali dvanáct až patnáct hodin denně a Arsène pracoval na poli a také se staral o koně. Dost studoval a v šestnácti letech byl ve třídě nejlepší ve filosofii a matematice.

I přes svůj věk je Guy očividně stále dost sportovně založený. Z očí v kulatém obličeji pod brýlemi stále srší zápal pro sport a soutěživost. Stejně jako jeho bratr ovládá více cizích jazyků, ale pokud mluví s bratrem, je to jedině alsaským dialektem. „Nikdo nám pak nedokáže rozumět.“

Oba dva již od dětství milovali sport, Guy hrál basketbal na národní úrovni a vesnický fotbal hrál ještě ve 45 letech. „V šestnácti letech jsem skákal do výšky 180cm. Každé ráno jezdím na kole a kdykoliv přijede Arsène zpět, jdeme si zaběhat do lesa.“ Jelikož byl Arsène dost pracovně vytížený, doma ve Francii se neukazoval tak často, jak by nejspíše chtěl, ale například v květnu roku 2015 otevřel nové hřiště ve vesnici Duppingheim, které po něm také pojmenovali.

Guy je samozřejmě obrovským fanouškem Arsenalu. Sleduje každý zápas, ať už doma u televize, přímo v hledišti, nebo v nové budově FC Dupplingheim, kterou pomáhal sám stavět a kde se vysílá každý zápas Gunners. S bratrem si prý volali po každém zápase. Na otázku kdo je jeho oblíbeným hráčem bez zaváhání a rázně odpoví: „Mesut Özil! Super, super! On vidí snad všechno!“

Na otázku co pro něj byl nejlepší a nejhorší moment za dvaadvacet let bratrovy kariéry v Arsenalu odpovídá: „První double v roce 1998. Všechny rodiny byly na autobusu a okolo na ulicích byly tisíce a tisíce lidí. Byli opilí, na střechách, skoro také obrátili autobus. Jeli jsme do Highbury Town Hall a pak si na Highbury snědli snídani. Bylo to fantastické. Největší zklamání jsme naopak prožili v roce 2006, kdy tým prohrál finále Ligy mistrů proti Barceloně 2:1. Organizoval jsem autobus. Všechny rodiny tam byly. Jens Lehmann se nechal vyloučit a Thierry Henry nedal dvě šance, ze kterých mohl být gól. Klub tuto trofej mohl vyhrát.“