Letenský bizár. Jaké byly důvody pro ponechání Zdeňka Ščasného ve funkci?

Sotva srdce sparťanského fanouška po hororovém podzimu zatetelilo radostí nad jmenováním Tomáše Rosického do funkce sportovního ředitele klubu, hned byly jejich naděje na světlejší zítřky zkaleny jeho prvním rozhodnutím v samostatné funkci. Z nějakých, sparťanské fanouškovské veřejnosti nejasných důvodů, ponechal Zdeňka Ščasného ve funkci hlavního trenéra A mužstva. A nad Letnou, po krátkém vyjasnění a výhře v silvestrovském derby, se opět začaly stahovat mračna.

Do jaké míry bylo Rosického rozhodnutí pragmatické a do jaké míry osobní (právě Ščasný dal před lety příležitost jeho talentu), ví jenom on sám. Ale soudě podle reakcí na sociálních sítích, spoustu fanoušků tím malinko rozladil. Malinko proto, že spousta z nich je už vůči dění ve Spartě apatická. Po tom jaký bizár zažívají v posledních letech, je jim to tak trochu jedno. Ať se Zdeňkem, nebo bez něj.

Bylo by to možná jedno, ale tady se nehraje o nic menšího, než o budoucnost někdejšího suveréna naší ligy, ke kterému ostatní vzhlíželi když ne s obdivem, tak alespoň s respektem. Vysvětlovat kde se nachází Sparta dnes, by bylo nošením dříví do lesa. Baví se tím celé fotbalové Česko. Pod vedením jinak úspěšného byznysmena Daniela Křetínského je na nejlepší cestě do, zatím lepšího, ligového průměru. Slávie a Plzeň jí ujíždějí o parník a odsunují někdejší klenot českého fotbalu do pozice toho třetího (čtvrtého, pátého atd.) vzadu, který je šťastný za jakékoli předkolo Evropské ligy. Její konkurenti (a pro většinu jejích fanoušků, nenávidění nepřátelé) dělají na oko všechno mnohem lehčeji a méně složitěji; a úspěchy, a samozřejmě peníze, se hrnou sami, jaksi automaticky. Vždyť jaká je radost koukat na slávistický fotbal pod vedením Trpišovského, nebo na plzeňskou mašinu na vydělávání stamiliónů pod vedením trenéra Vrby a úspěšného manažera Šádka. O tom se Spartě může jenom zdát. Svému majiteli generuje rok co rok jenom ztrátu (za minulý rok dokonce rekordní) a fanouškům předvádí ostudnou truchlohru na hřišti, sem tam proloženou světlými okamžiky.

A přitom se to zdá být všechno jasné: stanovit si cíle a strategii, jak toho chceme dosáhnout. A pak se toho držet a neodchylovat se hned po prvním neúspěchu. Což platí pro oba sparťanské rivaly, a zejména pro Plzeň, už dlouhodobě. Zato Sparta lítá od jednoho extrému ke druhému a na konci zůstává jen zklamání z neúspěchu. Což třeba v Plzni, opět dlouhodobě, neznají. Slávia si také prošla svým peklem, ale poučila se. To na Letné se zřejmě zavírají do kanceláří, prohlíží si zaprášené poháry, zažloutlé fotografie a nevěří na realitu.

Samozřejmě, stanovené cíle musí být reálné a k jejich dosažení musíte mít vhodné lidi. A jsme u kamene úrazu současné Sparty. Jejím jediným cílem je okamžitý úspěch, který se nedostavuje, její strategie by se dala shrnout pod heslo – my jsme Sparta, kdo je víc – a lidé, kteří ji mají k tomu cíli dovést, jsou povětšinou, kulantně řečeno, neschopní, ale zato s velkým egem a pocitem vlastní výlučnosti. Suma sumárum, na Letné vládne zvláštní poloprofesionalismus (či poloamatérismus, jak je komu libo). To platí zejména pro vedení klubu. Což jsou právě ti, kteří ho mají k vytyčenému cíli vést. Jak jinak než nekompetentnost a absolutní nepochopení „vo co go“, si lze vysvětlit chování generálního ředitele Sparty, údajně super manažera pana Čupra v situaci, kdy stanovil po ostudné porážce se Slováckem cíle pro zbylé dva podzimní zápasy – pochopitelně dvě vítězství. Místo toho však Sparta „urvala“ jeden bod za porážku doma s Teplicemi a remízu v Příbrami.

Jeho podřízení tedy úkol nesplnili a ještě si uřízli ostudu za ubohý herní projev. Reakce pana Čupra? Žádná. Tedy o ní alespoň nikdo neví. Panečku, to je ředitel! Mnohý z nás by chtěl mít takového ve svém zaměstnání. A tak bychom mohli jít hierarchií vedení Sparty na všech úrovních a skoro pokaždé bychom narazili na projevy amatérismu a přeceňování sebe sama. Příklady táhnou, tak jen namátkou: nefunkční skauting a chaotické nákupy hráčů, platová deferenciace v současném kádru (a ještě se to provalí na veřejnost, takže zákonitě dochází k pnutí uvnitř mužstva), odchody talentovaných odchovanců ke konkurenci, rozhodnutí, která baví celé Česko (neúčast, jinak na sparťanské poměry dobrého stopera, Kayi v sestavě, údajně kvůli vyplacení bonusů za odehrané zápasy), nespolupráce mezi Strahovem a Letnou. Razítkem pod tím je většinové – ne, k vám nejdu, mám lepší nabídky (vyhlídky) ze Slávie, popřípadě z Plzně – od vytipovaných hráčů i trenérů z české ligy. Věc před několika lety nevídaná!

A přesto se nový sportovní ředitel Tomáš Rosický rozhodl nepřetnout gordický uzel opakovaných návratů na Letnou a ve funkci podržel jednoho ze strůjců současného marasmu Sparty – Zdeňka Ščasného. Člověka, který sice získal jako trenér se Spartou dva mistrovské tituly; ovšem v době, kdy byl na Letné takový kádr, že hrát o druhé místo by byla ostuda. Od té doby všude, kde trénoval, spíše paběrkoval a neudržel se více než rok. Vyjma Teplic, kde byl tři roky a hrál s nimi opravdu zajímavý fotbal, a Mostu, který se pod jeho vedením překvapivě udržel v lize po dvě sezóny (a neměl bych zapomenout na Žižkov, tam byl také dva roky).

Zdeněk Ščasný, vyhozen dveřmi po prohraném derby derby v roce 2016, se pomyslným oknem vrátil na Letnou v roce 2017 v roli sportovního ředitele! On ho předtím nikdy nedělal, ale přesto dostal takový post (i to svědčí o „profesionalitě“ na Letné). Hned po svém nástupu začal kafrat do práce tehdejšího trenéra Andrei Stramaccioniho a zřejmě se zásadně zasadil o jeho odvolání (ovšem Stramaccioni si o to důrazně řekl sám tím, co s mužstvem plném zahraničních milionářů předváděl). Poté přivedl na Letnou svého koně Pavla Hapala, který kvůli sparťanskému (rozumněj Ščasného) vábení opustil lukrativní flek u slovenské jednadvacítky. V týmu měl současné největší hvězdy Nicolae Stancia a Guélora Kangu, které na Spartu už dělal právě Ščasný. Do jaké míry to bylo perfektně odskautované (a tedy jako vizitka sportovního ředitele) si můžeme udělat obrázek po podzimu (zejména u Kangy bylo asi jediným kritériem to, že zahrál dobře proti Spartě).

V brzké době Hapal začal litovat, že se do letenského dobrodružství pustil. U mužstva vydržel celé čtyři měsíce a pak se bez milosti pakoval. Jistě, výsledky neměl. Ale ani podporu. A to zejména od sportovního ředitele, který ho k návratu na Letnou přemlouval až přemluvil. Podle mnohých se Ščasný zachoval značně podle a svého koně ani nebránil. Ovšem také Hapal se nechal slyšet, že za jeho koncem stojí majitel klubu. Buď jak buď, situace dopadla přesně tak, jak mnozí předpovídali už v roce 2017 – totiž že se Ščasný vrátil proto, že chce trénovat a ne sedět v kanclu nad smlouvami. Přesně podle mustru – když jinak nedáte, já to teda dočasně vezmu – se udržel na lavičce až do konce podzimu. A přes všechnu hrůzu, kterou Sparta na podzim pod jeho vedením předváděla, se na ní udržel i pro jarní sezónu. Díky rozhodnutí jeho dřívějšího podřízeného Tomáše Rosického.

Pro mnohé nepochopitelný tah, zvláště v situaci, kdy Sparta už nemá co ztratit. Boj o titul se jí netýká, kvalda o LM zřejmě také ne. Takže jí zůstane, jako už několik let, jen předkolo Evropské ligy. A na tu by dosáhla i s nějakým, sice ne tak protřelým, ale zato perspektivnějším trenérem s výhledem do budoucnosti. Místo toho chce Sparta svou obrodu (kolikátou už?) začít s trenérem, pod kterým tým nezaznamenal žádný progres, ani na kilometr se nepřiblížil modernímu pojetí fotbalu a s formou většiny hráčů to pod jeho velením jde od deseti k pěti. Skoro to vypadá tak, že Zdeněk Ščasný by i z Messiho za půl roku dokázal udělat nulu. Jeho rozhovor na startu zimní přípravy přivedl mnohé z fanoušků k předinfarktovému stavu. Ten samý trenér, jenž po derby vyhlašuje, že má nej tým lize a pak rezignovaně sedí na lavičce a s útrpným výrazem ve tváři sleduje porážky jeho týmu, aniž by dokázal jakkoli zareagovat, náhle přesně ví jak na to. Přesně chápe co a jak, kdo tady nemá být a kdo naopak má a jakou hru musí tým předvádět. Ale už fanouškům jaksi nehodlá vysvětlovat, co tedy proboha dělal ten trenér celého půl roku, kdy evidentně nevěděl a přesto zůstával dál. Kam se mu poděl ten nejlepší mančaft v lize a místo toho se mu po hřišti plouží banda zoufalců?

Přesto by měl sparťanský fanoušek k jaru vyhlížet s nadějí. Minimálně nákupy hráčů se pod vedením nového sportovního ředitele jeví mnohem promyšlenější. A stále je tu naděje, že se mužstvu nebude dařit a přeci jen dojde k výměně trenéra. To by bylo, vedle jmenování Tomáše Rosického sportovním ředitelem, pro Spartu asi požehnání.