Jansta o basketbalu, trestním stíhání a budoucnosti českého sportu

Miroslav Jansta je renomovaný advokát a sportovní funkcionář, bývalý dlouholetý předseda České basketbalové federace a od roku 2012 také předseda České unie sportu. Poprvé od pravomocného osvobození pražským soudem promluvil v obsáhlém rozhovoru v podcastu Slepá spravedlnost.

V prosinci 1989 se stal kooptovaným poslancem Federálního shromáždění. Zde se poznal i s JUDr. Petrem Tomanem. Jansta byl nejprve členem Komise pro odsun sovětských vojsk, poté společně s JUDr. Petrem Tomanem byli členy Komise pro objasnění událostí 17. listopadu.

Společně vyslýchali dosavadní nejvyšší představitele komunistického režimu, jeho bezpečnostních složek i zástupce disentu včetně Václava Havla. „Nebyla jediná komunistická politická osobnost tehdejší vlády, kterou bychom nevyslýchali,“ připomíná v podcastu Slepá spravedlnost Toman. 

Současně s poslaneckým mandátem působil i jako odborný asistent Právnické fakulty Univerzity Karlovy. S kolegou z fakulty a bývalým reprezentantem v hokeji JUDr. Vladimírem Kostkou založili v roce 1995 advokátní kancelář Jansta, Kostka a spol.

Advokacii jsme brali jako poslání

Po roce 2010 postupně utlumoval advokátní činnost a začal se věnovat sportovnímu managementu. Jansta hrál od mládí basketbal. Od roku 1995 začal sponzorovat basketbalový klub v Nymburku. V roce 1998 ho přeměnil na akciovou společnost. Od té doby se klub stal nejúspěšnějším basketbalovým klubem střední Evropy s patnácti tituly.

Zlomovým je pro něj rok 2009, kdy se stal předsedou České basketbalové federace. V roce 2010 se konalo v České republice mistrovství světa v basketbalu žen, které je dosud hodnoceno jako jeden z nejúspěšnějších šampionátů. 

Od roku 2012 je předsedou České unie sportu, přičemž ihned po svém nástupu zlepšil její financování. „Když jsem převzal Českou unii sportu, měla dluh 250 milionu dluhu. Bez jakékoliv dotace jsme se mým týmem vše vyřešili,“ řekl.

Jansta měl vždy blízko také k politice, byl členem ČSSD od roku 1993 do roku 2017. Nicméně od roku 1996 se již nechtěl aktivně angažovat v politice, pouze jako poradce. V roce 2003 Janstovi nabízeli post ministra spravedlnosti, ale ten také odmítl.

Dojel jsem do kanceláře a tam na mě čekali policisté

Před sedmi lety, 3 května 2017, byl Jansta společně s Miroslavem Peltou, náměstkyní ministryně školství Simonou Kratochvílovou a několika dalšími funkcionáři sportovních svazů zadržen, vyslýchán a uvržen do cely předběžného zadržení.

„Věděl jsem, že se něco odehrává, ale byl jsem si absolutně jistý svým konáním, že se mě to týkat nemůže, že jsem nedělal nic protiprávního,“ vzpomíná na rok 2017 Jansta.

Janstu po zadržení propustili bez toho, aby byl obviněn. Jeho obvinění přišlo až o několik týdnů později, 25 července 2017. „Nečekal jsem to, ani ve snu mě to nenapadlo. Ale – tohle říkám teď poprvé veřejně.

Třetí týden v červnu, v pátek kolem třetí hodiny, mi volá šéfredaktor jednoho významného týdeníku a říká mi: “Teď jsem byl s ministrem Chovancem v Parlamentu a ten mi vyprávěl, jak tě konečně dostali, že budeš obviněnej a odsouzenej. Že prý jedeš v dotacích.” To jsem jen tak přešel. V červenci jsem dojel do kanceláře a tam na mě čekali policisté.“

Janstova první reakce byla složit všechny funkce, které v tu dobu zastával. V rámci České unie sportu se mu však dostalo velké podpory, a tak ve sportovních funkcí setrval. „Velmi mě to dojalo,” doplňuje Jansta.

Policie Janstovi dávala za vinu, že náměstkyně ministryně školství Simona Kratochvílová a generální tajemník ČUS Boháč na základě jeho požadavku zjednali při přidělování dotací výhodnější podmínky pro ČUS na úkor ČOV.   

O rozdělování dotací a střetu zájmu

Podle Jansty na počátku celé kauzy byly napjaté vztahy mezi Českou unií sportu a Českým olympijským výborem zastoupeným předsedou Jiřím Kejvalem. Ten podle Jansty vytvářel tlak na ministerstvo, aby Česká unie sportu nedostávala peníze. „Česká unie sportu nedostávala adekvátní peníze od státu, dokonce jsme nedostávali žádný, protože tato skupina vytvořila tlak na ministerstvo, aby ČUS nedostávala peníze.”

Jansta poukázal na střet zájmu, který tenkrát v celé věci existoval: „Ministerstvo školství je členem olympijského výboru. To je paradox, že člen olympijského výboru rozděluje peníze pro svoji dceřinku. To v řízení státní zástupce třeba vůbec nezmínil.”

Jansta následně popisuje, jak za pomoci klíčových sportovních svazů vznikaly zásady rozdělování dotací tak, aby celé rozdělování bylo adresné, přezkoumatelné a transparentní, jak požadoval Nejvyšší správní soud. Ministryně Valachová však později zcela nepochopitelně změnila názor a nedodržela sjednaný postup rozdělování dle domluvených zásad na základě bodové metodiky. 

„Asi byla někým zalobována nebo prostě měla zájem, aby něco nebylo, nevím. Ale nedodržela rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a šla proti němu. Nepostupovala v souladu se zákonem. Vyhlásila dotační program, kde nebyla dána tato pravidla.”

Všichni úředníci byli napojeni na olympijský výbor

Ministryně Valachová následně rozhodla, že metodiku vypracuje oddělení sportu a dá to expertním komisím. „Ministryně Valachová místo, aby zajistila v neinvestičních dotacích bodové hodnocení, tak místo toho tehdy mailem z Číny řekla, nene nedělejte metodiku, teď to nedělejte, tu udělají až metodické komise.”

Ani ty to nakonec nedělali. „Dali to úřednici, která tomu vůbec nerozuměla, takzvaně to nastřelila. Její nadřízený tomu vůbec nerozuměl a dal to ještě svému příbuznému, nějakému neznámému na matfyzu, ať mu to spočítá.

A tento člověk, který to zpracoval, byl pozván Jiřím Kejvalem na evropské hry v Turecku. Takže on někdy 7. února rozešle návrh od ženy, která to nastřelila, rozešle nějaký metodický pokyn, který nikdo neschválil, neměl číslo jednací nic.„

„Ten dostal Boháč a samozřejmě se úplně zděsil, protože práce v létě úplně vniveč. Největší spolek, který jsme my, má stejně jako Sokolové, kteří jsou 14násobně menší. A olympijský výbor, který nemá majetek, nemá členskou základnu, nemá územní pracoviště, má nejvíc.

Všichni úředníci byli napojeni na olympijský výbor, v expertní komisi sedí dva členové olympijského výboru, to ten státní zástupce samozřejmě zamlčel, a proto volal Boháč mně, protože já jsem byl místopředseda Národní rady pro sport, to byl poradní orgán ministryně. Z toho titulu jsem byl poradcem ministryně. A komu jsem měl zavolat? No náměstkyni,” rozčílil se i po tolika letech Jansta.

Byla to urážka naší práce a zdehonestování všeho, kdy někdo zase úplně otočí a manipuluje

Jansta emotivně popisuje, jak byl v tu chvíli naštvaný nad netransparentním postupem ministerstva a logicky ze své pozice celou věc začal řešit, neboť dle něj docházelo k “jasné korupci úředníků ministerstva ze strany Českého olympijského výboru.”

„Jestliže vozim úředníka v době rozdělování peněz na nějakou akci, kde mu platím letenky, oběd, účast, ubytování, tak to přece není možný, to je v rozporu se vším.”

V tu dobu však již Janstu odposlouchávala policie a jeho jednání vyhodnotila jako nezákonné zasahování do rozdělování dotačních titulů. Postup policie Jansta popisuje následovně „Stát dal pravidla, ministryně ta pravidla nedodržela a postupovala v rozporu se zákonem. My jsme na to upozornili  a stát mě, Boháče a Břízu chtěl za to potrestat.”

Jansta kritizuje státního zástupce zejména proto, že „vycházel z odposlechů a vysvětloval si je po svým, což mu nakonec vyčetl i soud.” „Konstruoval z odposlechů, že jsem kriminálník, když se ozvu na tak evidentní šméčko, tak evidentní podraz,” řekl.

A právě na základě těchto odposlechů začalo sedmileté trestní řízení, který mělo obrovský negativní dopad na Janstův život. A to i přes to, jak uvádí advokát Šimon Toman, že každý problematiky znalý právník od počátku věděl, že Janstu na konci zprostí. 

Ke své trnité cestě Jansta uvádí: „Měl jsem štěstí, že jsem hodně odolný, a  hlavně, že ty lidi za mnou stáli. Byl jsem si velmi jistej, že jestli je u nás právní stát, nemůže být trestán ten, co upozorní na nepravost.” 

Abolici jsem odmítl

Jansta také vzpoměl na jednání s tehdejším prezidentem Milošem Zemanem, který mu nabídl udělení abolice: „Nevím, jestli to můžu říct, ale řeknu to. Prezident Zeman si mě asi po čtyřech měsících po mém obvinění pozval a říká: „Mirku, zjistil jsem nějaký věci, a chci ti dát abolici.“ Já jsem to odmítl, protože jsem říkal, to není možný, to nemůžu přijmout, to by nikdo nevzal vážně.

Následně, když jsem byl zvolen 99% procenty na valné hromadě před čtyřmi lety, znova mi to navrhl a já jsem to znova odmítl. Vážil jsem si toho, protože on to bral, že je to nespravedlivý obvinění. On mluvil s řadou soudců a státních zástupců, takže měl informace. Vážím si toho, že mi to navrhl, ale já jsem to odmítl. Říkám to bez jeho vědomí, ale snad se nebude zlobit, protože ho znám od jara 1990.”

Na závěr Jansta uvádí: „Teď teprve budu moct velmi důrazně hájit sport. Já měl štěstí, že po celou dobu obvinění jsem měl úctu a respekt i od řady politiků a nebáli se se mnou scházet, a za to jim děkuju, že nedali na státního zástupce.” 

„Teď je potřeba, abychom ve sportu vyřešili věci, aby sport vnitřně fungoval jinak.” „Musíme být jednotní v zásadních věcech vůči státu a požadovat, aby se stát začal ke sportu chovat tak, jak si zaslouží, protože je na slepý koleji a to je špatně.”

Zdroj: Slepá spravedlnost