Rozhovor: Být manažerem české reprezentace znamená osvojit si mnoho dovedností. Čím vším si musel Pešír projít, aby mohl tuto velmi náročnou pozici vykonávat?

Tomáš Pešír prožil v poslední době velké zemětřesení. Život ho ale za ty roky ve fotbale vycvičil natolik, že se dívá dnes již bývalý manažer české reprezentace neustále dopředu. Jaký je jeho příběh a co plánuje pro svoji blízkou budoucnost? To se dočtete v rozsáhlém rozhovoru pro Ruik.

S fotbalem jste začínal v pražských Horních Měcholupech. Kdo vás k němu přivedl?

K fotbalu mě přivedl starší brácha, který šel v Horních Měcholupech na nábor a mě vzal sebou. Bylo mi tehdy šest let, kdy jsme to společně rozjeli. Zatímco on chytal, tak mě bavilo dávat góly. Dá se říct, že mě to hned chytlo, takže jsem to rozjel na plné pecky. Tenkrát těch možností tolik nebylo, když jsme si pořád chodili kopat za barák a už jsem u fotbalu zůstal. Kromě hokeje mi ale šly všechny sporty. Byl jsem pohybově zdatný. Asi jsem něco podědil po tátovi, který celý život hrával ragby.

V kolika letech jste přešel do Slavie Praha?

V deseti letech mě Slavia koupila právě z Horních Měcholup. Nijak zvlášť jsem to ale neprožíval. Samozřejmě jsem věděl, že Slavia a Sparta jsou největší české kluby, ale nijak mě to nestresovalo. Největší změnou bylo, že jsem musel změnit školu. Tramvají jsem jezdil na školu, kterou navštěvovali žáci Slavie Praha, a po vyučování vždycky následovaly tréninky.

Zvládal jste vše bez problémů?

Fotbalově jsem se hned chytil, když jsem patřil mezi tahouny týmu. Ve škole občas došlo k nějakým průšvihům. Byli jsme trošku gauneři, a když se k nám ještě připojili hokejisté, tak to stálo za to.

Dbali rodiče na to, abyste se věnoval i studiu anebo jste vsadili vše na sportovní kartu?

My jsme s bráchou takoví samorosti, když jsme vyrůstali pouze s mámou. Ta nás nechávala si jít vlastní cestou, ale zároveň věděla, že jsme oba dostatečně ctižádostiví. Zatímco brácha se potom vrhl na byznys, já jsem se naplno věnoval fotbalu. Na školu jsem sice nekašlal, ale byla spíše na druhé koleji. Na oboru kuchař-číšník jsem prospěl s vyznamenáním. Maturitu jsem si paradoxně dodělal až v 39 letech.

Jak to bylo náročné?

Já jsem vlastně ani pořádně nevěděl, do čeho jdu. Začal jsem pracovat na FAČRu a v ženském fotbale, takže jsem cítil potřebu si tu maturitu dodělat. Podle mě by ji měl mít každý člověk, a to bez ohledu na to, jestli ji pak využije. Našel jsem si hotelovou školu, kterou jsem dva roky dálkově studoval. Kdybych dopředu věděl, co všechno budu muset dělat, tak bych z toho možná cuknul. V 39 letech to byl opravdu záhul. Ale nakonec jsem to zvládl, na což jsem pyšný.

A co vysoká škola? Netroufáte si?

Myslím si, že na tu už je pozdě. Docela dobře se mi rozjela pracovní kariéra, navíc mě zajímají obory, které asi nemá smysl začít studovat v 42 letech. Určitě by mě bavila práva.

Zpět k fotbalu. Ve Slavii Praha jste prošel mládeží a nakoukl jste i do kabiny áčka, kde tehdy sedávaly legendy typu Pavla Horvátha, Ivo Ulicha, Karla Rady… Jak jste se vedle nich cítil v kabině?

Klukům jsem normálně tykal, ale když jsem šel ještě na starém Edenu poprvé do šatny, tak jsem tam tenkrát přijel tramvají o hodinu dříve, chodil jsem okolo stadionu a pořád jsem čekal na tu správnou dobu, kdy budu moct přijít do kabiny. Někteří hráči mě přijali hned, k legendám jsem si hledal cestu trošku déle. Dodnes k nim mám velký respekt. I když je pravda, že občas jsme to na tréninku neměli úplně jednoduché. Dostávali jsme dost naloženo.

Trvalé místo v A-týmu jste si ovšem nezajistil. Bylo velké zklamání, že vás pak poslali hostovat do Mladé Boleslavi?

Určitě nebylo, protože tenkrát mladí hráči nedostávali v první lize tolik příležitostí jako dneska. Z mého ročníku se takto okamžitě prosadili pouze Honza Polák v Brně, Tomáš Rosický ve Spartě Praha a Tomáš Poláček ve Slavii Praha. Já jsem se do áčka dostal taky, když jsem s prvním týmem za pana Cipra trénoval a chodil jsem hrát třetí ligu za béčko. Bylo jasné, že první liga za Slavii je ještě nad mé síly, takže jsem byl hodně rád, že můžu jít hrát druhou ligu za Mladou Boleslav.

Po Mladé Boleslavi následovalo tříleté angažmá v dnes již legendárních Blšanech. Co si z té doby vybavíte a co vůbec říkáte na osud tohoto klubu?

Do Blšan jsem šel po mistrovství světa dvacítek, které se konalo v Argentině. V týmu tehdy byli kluci jako Petr Čech, Honza Polák, David Lafata, Tomáš Hübschman, Venca Vidlička apod. Je zajímavé, kromě Honzy Poláka a Petra Čecha nikdo nehrál první ligu, což už by dneska rozhodně neplatilo, protože většina mladých reprezentantů nastupuje v nejvyšší soutěži. Já sám na sobě jsem tehdy cítil, že už bych si rád zkusil první ligu. Myslel jsem si i na Slavii, ale zpětně musím uznat, že bych to asi nezvládl, protože ten mančaft byl úplně někde jinde. Potom se mi ozvaly Blšany, které mi umožnily první konfrontaci s ligou. Blšany jsem si velice oblíbil, když jsem tam dokonce za trenéra Michala Bílka dělal kapitána, což bylo velice příjemné. Po Turecku a Slavii jsem se tam ještě jednou vrátil, protože jsem tam pokaždé narazil na skvělé lidi. Sice tam byly finanční problémy, když nám třeba skoro půlroku nechodily výplaty, ale na Blšany vzpomínám jen v dobrém. Výkonnostně jsem se posunul, což tam platilo třeba i pro Petra Čecha anebo Dana Koláře. A co říkám na osud Blšan? Z dlouhodobého hlediska bylo jasné, že se tam první liga neudrží, protože sehnat peníze na fotbal mají i krajská města.

Zmínil jste světový šampionát dvacítek v Argentině, kde jste se zastavili až ve čtvrtfinále. Jak na tuto akci vzpomínáte?

Sice jsem se zúčastnil i mistrovství Evropy v Německu, ale světový šampionát byl určitě vrcholem v mládežnických reprezentacích. Strašně rád na to vzpomínám. Tenkrát jsem byl docela nafrněný, protože v prvním zápase jsem hrál základ, ale potom mě trenér posadil na lavičku a dal tam Tomáše Juna. Zpětně si ale velice vážím toho, že jsem v Argentině byl. Byl to neuvěřitelný zážitek.

A co angažmá v tureckém Kayserisporu? Byl to křest ohněm?

To skutečně se vším všudy. Pamatuji se, že už v roce 2002 jsem měl přestoupit do zahraničí, když měly zájem bundesligové kluby. V anketě o talent roku jsem skončil na čtvrtém místě, pravidelně jsem nastupoval za reprezentační jedenadvacítku, takže jsem měl solidně našlápnuto. Bohužel jsem si utrhl křížový vaz v koleni, takže jsem si na cizinu ještě musel počkat. Jednalo se to Turecko. Dodnes si to pamatuji. V Blšanech jsme na tréninku běhali kolem rybníka, když mi přišla zpráva od manažera, že mám možnost jít na hostování do Belgie anebo přestoupit do Turecka. Vybral jsem si Kayserispor, o které jsem sice nic nevěděl, ale byl jsem takový střelec, že jsem se prostě sebral a šel jsem do Turecka. (smích) Fotbalově a finančně to bylo skvělé, co se týče běžného života, tak už trošku slabší. Bylo to ve vnitrozemí, v horách, takže v 25 letech nic jednoduchého. Musel jsem úplně změnit životní styl. Hrával jsem tam ještě s Erichem Brabcem a Rosťou Michalíkem. Docela se mi dařilo, když jsem pravidelně nastupoval a vstřelil jsem ve dvanácti zápasech pět gólů.

Proč jste tedy v Turecku nevydržel déle?

Zjistil jsem, že bych v Turecku v další sezoně zůstal sám, takže na mě padla deka. Prostě jsem chtěl za každou cenu odejít. Přestože mě kontaktovaly tři další turecké kluby, tak jsem se rozhodl vrátit zpět do České republiky. Po solidní sezoně se mi ozvaly Slavia, Teplice, Liberec i anglické Stoke City. Strašně jsem se chtěl vrátit do Slavie, ale dneska bych stoprocentně zůstal ještě v Turecku. Bohužel jsem tehdy neměl nikoho, kdo by mě postavil do latě a řekl mi, ať se ještě v Turecku kousnu. Fotbalově to byla pecka a vydělal jsem skvělé peníze. Hlavně na stadionech dokázali fanoušci vytvořit neuvěřitelnou atmosféru. Fakt fanatismus se vším všudy. Prostě jsem se zachoval unáhleně.

Návrat do pražské Slavie asi nevyšel podle představ. Čím si to vysvětlujete?

Mělo to více příčin. Přišel jsem až těsně před sezonou, ale cítil jsem, že mě trenér Jarolím chce. Do útoku měl Standu Vlčka, Pavla Fořta a mě. Víceméně jsme se střídali. Musím říct, že přestože se Slavia tehdy nacházela ve finančních problémech, tak jsem měl podepsanou nadstandardní smlouvu. Ale pouze na rok bez nějaké opce, takže po půlroce za mnou přišli, že mi nabízejí kontrakt na tři roky, ale za diametrálně odlišných podmínek. Tohle je další věc, kterou si trošku vyčítám. Dneska bych ze Slavie tak rychle neprchal, když bychom se určitě nějak dohodli.

Zmínil jste trenérská esa Michala Bílka s Karlem Jarolímem. Jak na ně vzpomínáte?

Karel Jarolím byl pro mě člověk, který mi dal sportovně jednoznačně nejvíce. Bylo pod ním obrovsky složité trénovat, protože tréninky byly velice náročné, navíc velmi dbal na správnou stravu a obecně životosprávu. Skoro celou kariéru jsem pak z toho žil. Když jsem něco udělal špatně, tak on mě na to hned upozornil, takže jsem si příště dal pozor. A Míša Bílek mi ze všech trenérů nejvíce přirostl k srdci. Strašně mě pak mrzelo, jak se k němu lidé chovali, když trénoval nároďák. On je totiž v kabině úplně jiný, než jak se o něm mluví. Jde o velice slušného člověka, který drží s mančaftem. Vždycky bych za ním šel a chtěl bych s ním spolupracovat, a to nejen jako hráč, ale i funkcionář. Lidsky ho velice uznávám.

Kromě Turecka jste si vyzkoušel angažmá také ve Skotsku, Slovensku, Kypru a především Polsku. Co vám z těchto působišť uvízlo v paměti?

Na první dobrou mi určitě zůstalo v hlavě Skotsko. Nikdy jsem sice nebyl hráč, který by měl problém s kondicí a pokaždé jsem trénoval na sto procent, ale co jsem zažil ve Skotsku, to jsem nikdy předtím nepoznal a připadalo mi to neuvěřitelné. Tréninky byly strašně dlouhé a probíhaly v obrovské intenzitě. Když jsem pak šel spát večer na hotel, tak jsem strachy nespal, protože jsem se bál toho, co přijde druhý den. (smích) Šlo o to, že oni to před sezonou extrémně napálili a pak už se v sezoně příliš netrénuje, protože máte osm zápasů za měsíc. Fyzicky jsem se tam cítil výborně. A pak ještě musím zmínit Kypr, který je mou srdeční záležitostí. Jezdím tam třikrát až čtyřikrát do roka. Teď dokonce uvažujeme o tom, že bychom si tam koupili nějaký malý byt. Určitě bych se tam rád někdy usídlil na delší dobu, protože ten ostrov se mi líbí. Dá se tam doletět za tři hodiny, je tam klid a není tam draho. Fotbalově jsem si ovšem na Kypru vytáhl černého Petra. Přišel jsem až na poslední chvíli a za trenéra jsme měli Maďara, který neuměl anglicky a dostával strašný ceres od domácích hráčů, kteří pravidelně nenastupovali. Hodně by mě zajímalo, jakým způsobem se tam vůbec ocitl. Samozřejmě jsme byli poslední v tabulce, takže nastaly problémy s výplatami apod. Život tam byl ale skvělý. Kypr jsem si opravdu zamiloval.

Profesionální kariéru jste ukončil v Polsku. Co si vybavíte z angažmá u našich severních sousedů?

V Polsku jsem působil ve dvou klubech. Do Jagiellonie Białystok mě přivedl současný reprezentační trenér Polska Michal Probierz. Teď bylo strašně fajn ho potkat během kvalifikace. A profesionální kariéru jsem pak zakončil v Górniku Łęczna, kde se mi hodně líbilo. Dodnes tam mám spoustu přátel, takže zůstáváme v kontaktu. Naučil jsem se Polštinu, takže fakt super vzpomínky. V klubu jsem si vytvořil silnou pozici.

Proč jste s fotbalem sekl už v 32 letech?

Už jsem cítil, že mi schází potřebná motivace. Zatímco předtím jsem v tréninku pracoval na sto procent, tak najednou jsem začal polevovat. Cítil jsem, že lžu sám sobě. A když jsem jel v únoru roku 2013 z České republiky do Polska, tak jsem se rozhodl, že skončím. Navíc jsme tehdy čekali druhé dítě. Dodnes jsem strašně rád za to, že jsem se rozhodl sám a nepřinutily mě k tomu nějaké jiné okolnosti. Přestože mi na stole ležela nová smlouva, tak jsem to ukončil. Přitom jsem neměl připravené nějaké konkrétní varianty a cíle. Prostě jsem šel do neznáma. Vsadil jsem sám na sebe a myslím si, že jsem udělal dobře.

Když se zpětně ohlédnete. Jste spokojený s tím, čeho jste na trávníku dosáhl anebo se z toho dalo vytěžit více?

Sportovně si myslím, že to mohlo být lepší, ale vlastně i horší. Zpětně se tím nějak nevzrušuji. Každého zajímá sportovní kariéra jen do té chvíle, než skončíte. Pak už nikoho nezajímáte, takže i já to beru jako uzavřenou kapitolu. Fotbalovou kariéru nepřeceňuji, ale byla to obrovská zkušenost do života. Fotbal mě nějak vychoval, dal mi možnost být pět a půl roku v zahraničí. Troufnu si říct, že díky tomu, že jsem si zažil například Blšany, kde nebyly peníze a třeba i Kypr, kde nám to nešlo, tak se z něčeho hned tak nezhroutím. Akorát mě trošku mrzí, že když jsem hrával, tak mi přišlo, že jsem strašně vytížený a příliš jsem si nerozšiřoval obzory. Až poslední rok, co jsem byl v Polsku, jsem začal studovat španělštinu. Předtím jsem opravdu promarnil spoustu času, kterého má profesionální fotbalista spoustu. Třeba tu maturitu jsem si mohl udělat mnohem dříve než v 39 letech. Když teď od kluků něco potřebuji, a oni mi řeknou, že toho mají hodně, tak se jen pousměji, protože hodně toho budou mít až ve chvíli, kdy skončí.

Od patnácti let jste reprezentoval. Není vám líto, že jste se nedostal do mužského nároďáku?

Tehdy vládne opravdu obrovská konkurence, takže střízlivě musím říct, že kvalitativně jsem na to neměl. Hráči z české ligy vlastně ani za reprezentaci nenastupovali a moje zahraniční angažmá nikoho příliš nezajímalo, protože za nároďák hráli kluci z Liverpoolu, Chelsea a Dortumundu. Jedenadvacítka byla pro mě strop.

Dneska už jste ve fotbalovém důchodu. Nesvrbí vás ještě trošku nohy?

Vůbec ne. Naopak jsem byl po profesionální kariéře ještě dlouho tlačený k tomu, abych hrál v nižších soutěžích. Koleno dostalo pořádně zabrat, když mám za sebou celkově devět operací. Dneska jsem ve stavu, že i silvestrovské derby veteránů jsem musel kvůli bolavému kolenu odmítnout.

Čím jste se zabýval v prvních měsících po konci hráčské kariéry?

Zřídil jsem si mobilní cocktail bar, s nímž jsem jezdil po různých festivalech. Míchal jsem drinky, což bylo strašně fajn. Bylo velice užitečné si vyzkoušet makat rukama. Není úplně jednoduché přijet na nějaké místo, vše naložit a pak zase ve tři ráno složit. Někdy to sice finančně nevyšlo, ale celkem jsem si to užíval. Začal jsem si vymýšlet i jiné projekty, naučil jsem se zpracovávat veřejné zakázky, takže jsem šel zpočátku nefotbalovou cestou. Až potom přišla Česká asociace fotbalových hráčů.

Vypadá to, že co si zamanete, to se vám podaří. Cítil jste se už od mládí jako přirozený lídr?

Tak je pravda, že už ve škole jsem byl předsedou třídy a takovým přirozeným lídrem. I teď máme skupinu bývalých spoluhráčů, kdy mě ze srandy označují „náš vůdce“. (úsměv) Takže asi jsem byl takto vždycky vnímán, ale nikdy jsem nic netlačil na sílu. Když mě pozvali na pivo, tak se nás nešlo pět, když jsem to organizoval já, tak dorazilo pětadvacet lidí. Asi umím lidi spojovat.

Jak jste se dostal do role obhájce hráčských práv v rámci České asociace fotbalových hráčů?

Hrál jsem nějaký charitativní zápas, na kterém se objevila i Markéta Haindlová jako předsedkyně České asociace fotbalových hráčů. Ona mě oslovila, dali jsme si kafe a domluvili se na spolupráci. Pak jsem ale zjistil, že ten projekt byl úplně prázdný, takže jsme se museli rozloučit. Ona navíc měla úplně jinou představu o fungování této asociace a vůbec ji nezajímal můj názor jako bývalého fotbalisty. Sám vím, že hráčská kariéra je strašně krátká, takže jsem vždy preferoval nějaký kompromis a dohodu před dlouhým soudním sporem. Proto jsem se trhnul a založil jsem nový projekt s názvem Hráčská fotbalová unie. Měli jsme jasnou představu, jak zalepit díru na trhu, ale naráželi jsme na spoustu problémů. Hlavně jsme hospodařili s velice omezenými finančními prostředky, takže jsme to dělali skoro zadarmo. Přesto se nám podařila řada úspěchů. Jsem třeba pyšný na to, že jsem vyhrál přes osmdesát hráčských sporů. Prioritu jsme však měli jinou, když nás hlavně zajímalo, co budou hráči dělat po kariéře. Postupem času jsem se ovšem přibližoval nároďáku, takže bych se dostal do střetu zájmu. Nástupce za sebe jsem nenašel a projekt Hráčské fotbalové unie padl.

Fotbalisté se často dostávají do problémů i kvůli nízké finanční gramotnosti. Co si o tom myslíte?

Podle mého názoru se finanční gramotnost fotbalistů oproti minulosti výrazně zvýšila, ale samozřejmě to ještě není ideální. Samotná hráčská asociace ale nic nezmůže. Musí se propojit s LFA a ta musí prostřednictvím klubů a agentů tlačit na hráče, aby se v tomto směru posouvali. Aby fotbalisté měli trošku představu, co budou po kariéře dělat. Aby vystoupili z té bubliny a nedostali se do existenčních potíží.

Vy sám jste uměl hospodařit s penězi?

Když jsem začal vydělávat v Turecku trošku větší peníze, tak jsem si jich naštěstí začal více vážit. Ale samozřejmě teď nebudu dělat svatého, že jsem nikdy nerozhodil peníze. Docela dobře jsem se uměl pobavit. (smích) Do průšvihu jsem se ovšem nikdy nedostal. Já mám jednu velkou výhodu. Obecně se ve sportu hodně sází, když tomu spousta lidí propadne, ale mě tohle nikdy nebralo. Byla to pro mě španělská vesnice. A ani jsem nedělal jiné hlouposti, že bych si třeba vzal leasing na auto za 30 tisíc korun, když měsíčně vydělám 28 tisíc korun. Když jsem končil kariéru, tak jsem si nějaký finanční polštář vytvořil, ale rozhodně to nebylo tak, že už bych nemusel pracovat. Když mám být upřímný, tak nyní jsem na tom lépe, než když jsem končil s hraním, na což jsem pyšný.

Kus kvalitní práce jste odvedl i v ženském fotbale, kde jste dělal vedoucího nároďáku. Co všechno jste měl na starosti? Dala se najít specifika?

Nabídku jsem dostal v roce 2014 a upřímně musím říct, že se mi do toho moc nechtělo. O ženském fotbale jsem toho moc nevěděl, ale pak jsem si řekl, že to může být zajímavá zkušenost, tak jsem do toho skočil. Pak se to postupně rozjelo a směrem k mužskému nároďáku mi to hodně pomohlo. Co se týká povinností a komunikace s UEFA, národními asociacemi a kluby směrem k přípravným zápasům, kvalifikaci a turnajům je to podobné jako u chlapů. Jen ten tlak je o dost menší. Byla to výborná příprava směrem k mužskému áčku. Kdyby mi někdo zavolal a já šel dělat vedoucího mužského nároďáku, tak bych asi rychle utekl. Je tam strašně moc věcí, které se dají pokazit. Co se týká kolektivu, tak ten je úplně jiný než mužský. S holkami se musí pracovat úplně jinak než s kluky. U některých hráček byl například problém s dochvilností a taky se mi zdálo, že třeba mezi hráčkami Sparty a Slavie vládla až přehnaná rivalita. A jednu hráčku jsme dokonce museli vyřadit z kádru, protože tomu nedávala všechno. Někdy nastaly i potíže s uvolňováním ze strany klubů. Já jsem si naštěstí vytvořil silné pouto se staršími hráčkami. Naše vztahy byly nadstandardní, takže se vše postupně posunovalo k lepšímu. A také je třeba si uvědomit, že v ženském fotbale většinou pracují lidé, kteří většinu života dělali na amatérské úrovni, takže se k nim musí přistupovat trošku jinak. Ženskému fotbalu jsem zpětně hodně vděčný, že jsem se něco naučil.

Ženský fotbal ovšem stále zůstává trošku v pozadí. Jak ho udělat atraktivnější pro diváky, sponzory apod.? Máte nějaký recept?

Recept nemám, ale obecně nám trošku ujíždí vlak. Od legendárního Eura v roce 1996 se propadáme v žebříčku zemí v mužském fotbale, ale v ženské kategorii se ty výkonnostní rozdíly ještě zvětšují. Holky sice nyní postoupily do Ligy národů A, jenže úplná špička je šíleně vzdálená a podle mě ji už nikdy nedoženeme. I trenér Karel Rada měl po zápase s Německem totožný názor.

Potom jste povýšil k mužské reprezentaci, kde jste nejprve dělal vedoucího a poté manažera. Jak jste si toho považoval? Jak narostl objem vaší práce?

K mužské reprezentaci jsem šel nejprve jako administrátor, neboli vedoucí týmu, což je někdy větší zodpovědnost než v jakékoliv jiné funkci. Dá se tam pokazit spousta docela zásadních věcí. Tenkrát mi volal manažer Libor Sionko, jestli bych to vzal. Byla to pro mě velká pocta, protože nároďák považuji za úplný vrchol funkcionářské činnosti. Začínal jsem vlastně za covidu zápasem Ligy národů proti Slovensku. Původně mi nabízeli, abych to dělal společně s ženským fotbalem, ale na to jsem nekývl, protože jsem se chtěl stoprocentně věnovat mužskému nároďáku. A začal kolotoč. (smích)

V čem se liší pozice vedoucího a manažera reprezentace?

Vedoucí mužstva je zodpovědný za to, aby měl tým zajištěný hotel. Aby prostě všichni v hotelu věděli, kdy se přijede, kde kdo bydlí, co se sní a vypije. Dále vedoucí musí zajistit dopravu, aby se vědělo, jakým letadlem se poletí. Dále se musí zajistit hřiště, na kterém se trénuje a další věci denní potřeby. Když například potřebuje masér sehnat led, tak to zařídí vedoucí mužstva. Anebo do toho spadá ticketing pro hráče. Jako vedoucí jsem byl navíc zodpovědný za každý zápas směrem k UEFA. V pozici manažera jsem pak jednal s kluby, aby nám uvolnili hráče. Manažer je pravou rukou trenéra, má na starost rozpočet a je zodpovědný za smlouvy. Musí si dávat pozor třeba na to, aby se nepropásl termín nominací. Já vždycky komunikoval s českými i zahraničními kluby, jednal jsem s fotbalovou asociací a také jsem sestavoval prémiový řád a po poradě s trenérem tyhle peníze i rozděloval. Vedoucí tedy dělá vyloženě logistické věci, manažer zodpovídá za celý realizační tým, hráče a rozpočet.

Představa veřejnosti je většinou taková, že manažer reprezentace pracuje jen na srazu nároďáku. Jak vzdáleno je to od pravdy?

Je to úplně jinak. Každý si myslí, že na reprezentačním srazu toho má manažer strašně hodně, ale to je naopak doba relativního pracovního klidu. Maximálně když se někdo zraní, tak je třeba informovat jeho klub. Jinak nejvíce práce mám ještě před srazem, když například trenér mění nominaci kvůli marodce. Tak pak to já musím vykomunikovat, aby nám dodatečně poslali jiné hráče. Na srazu má nejvíce práce vedoucí. V tomto směru už pak skvěle fungovala administrátorka Markéta, se kterou jsme tyhle věci konzultovali. Třeba u ubytování jsme si zabrali minimálně celé patro hotelu pro sebe, přesně se vědělo, kdo dostane větší pokoj, kdo menší, kdo bude bydlet vedle sebe, kdo potřebuje mít blízko masérnu, kdo potřebuje na pokoji vanu. Anebo mohu prozradit, že kluci třeba vůbec po příletu nečekají na kufry. Prostě jedou na hotel, kde jim náš kuchař připraví jídlo a pak si jen kufry vyzvednou. Měli jsme to docela vytuněné. (úsměv)

Vzpomenete si nějaký krizový moment, na který jsme museli okamžitě reagovat?

V případě žen jsme nelétali speciálem, takže jsme přiletěli na Island, kam se ovšem nedostaly dresy. Tak jsme to museli urgentně řešit. A co se týče mužského áčka, tak tam nastaly strašné průšvihy během covidu. Všechno se měnilo ze dne na den. Například jsme měli letět do Skotska, nakonec se letělo do České republiky. Bylo to náročné období. S kolegyní Markétou jsme proto museli být brutálně připravení před každým srazem, aby všechno odsýpalo. Prostě jsme počítali s těmi nejhoršími variantami, které mohly nastat, aby nás nic nezaskočilo.

S kluby jste tedy komunikoval pouze vy anebo i trenér Šilhavý?

Tohle jsem měl na starosti pouze já. Samozřejmě pokaždé nenastala shoda, ale snažil jsem se jít cestou prevence. Se zahraničními kluby jsem byl v pravidelném kontaktu, a když se třeba blížil reprezentační sraz a hráč byl trošku zraněný, tak mi vždycky dal echo, kdy se mám jeho zaměstnavateli ozvat, aby byla největší šance, že ho jeho klub uvolní. Typické to bylo u Vládi Coufala, který si vždycky reprezentační sraz vydupal. V případě českých klubů jsme se setkávali před srazem a pak jsme si to vyhodnotili i po srazu. Slavia, Sparta i Plzeň vždycky věděly, kdo bude nominovaný. Největší boj vždy probíhal před přátelskými zápasy. Tehdy kluby cítily, že by třeba šlo si hráče nechat v klubu. Já jsem to chápal a vždycky jsem se snažil férově dohodnout.

Plnil jste v týmu i roli takové vrby, za kterou si hráči chodili postěžovat?

Těch vrb bylo v nároďáku více, ale zásadní věci (prémie, hotely, termíny odletu a jiné potřeby) jsme řešili v úzkém kruhu, kdy já jsem plnil roli prostředníka mezi hráči a trenéry, potažmo vedením fotbalového svazu. Většinou jsem se bavil s tou zkušenou osou, kterou tvořili Souček, Coufal, Brabec, Vaclík a ještě předtím Ondra Čelůstka. Ten mi opravdu přirostl k srdci. Ondra Čelůstka je jeden z těch kluků, který má přesah přes tu fotbalovou bublinu. On je jeden z těch, s nimiž bych pokračoval ve spolupráci i po kariéře.

Ještě větším průšvihem byl noční tah trojice Coufal, Brabec, Kuchta v olomouckém klubu Belmondo před klíčovým utkáním s Moldávií. Nedalo se to uhlídat?

Vždycky byla jasná pravidla, jak se mají hráči během reprezentačního srazu chovat. Asi se běžně děje, že si dá někdo jedno pivo na hotelu, ale vždycky byla zásada, že nikam ven se nepůjde. Obzvlášť to platí v dnešní době, kdy vás někdo vyfotí nebo nahraje a hned to dá na sociální sítě. Upřímně mě to hodně zaskočilo, když jsem tomu zpočátku nechtěl věřit. Všichni tři jsou to chytří kluci, s nimiž jsem měl nadstandardní vztah. Samozřejmě by se tomu dalo zabránit, kdybychom před každý pokoj postavili bodyguarda, ale to by prostě bylo na hlavu. Každý hráč je přece zodpovědný za své chování. Před zodpovědností neutíkám, ale přece s nimi nemůžu spát v posteli a hlídat je. Dodnes nedokážu pochopit, proč to udělali. Oni sami mi to na pokoji nedokázali vysvětlit. Ani bych neřekl, že byli pod nějakým šíleným tlakem, který se soustřeďoval spíše na trenéra a na mě. Oni jsou navíc na tlak zvyklí ze svých klubů.

V závěru kvalifikace jste to schytávali ze všech stran. Chápal jste tu negaci?

Dneska je doba sociálních sítí a podcastů. Já naštěstí v tomhle světě nežiju. Mám pouze facebook, a to kvůli zahraničním přátelům, s nimiž takto komunikuji. Podcasty neposlouchám, ale samozřejmě se pak ke mně tyhle věci zprostředkovaně dostanou. V této době se může prakticky kdokoliv vyjádřit k čemukoliv. Spíše jsem překvapený, kdo všechno si dovolí kritizovat reprezentaci. Třeba Jardu Šilhavého, který byl za mě určitě úspěšný trenér, což později doceníme. Trošku mi to připadá jako u Michala Bílka. Opravdu by to nemělo být tak, že kdokoliv hrál fotbal, tak tomu rozumí. Ani v současném kádru nenajdete fotbalistu, kdo by byl připraven na takovou trenérskou anebo manažerskou funkci, ale tihle kluci si to uvědomují. Pak přijde někdo, kdo na takovou úroveň nedosáhl a pustí se do trenéra Šilhavého anebo přímo do mě. Myslím si, že všechno má své hranice. Je rozdíl mezi kritikou a hulvátstvím. Jsem ale rád, že jsem si to zažil, protože z toho můžu čerpat. Je ovšem třeba, aby si lidé uvědomili, že na vše, co se napíše, tak je pravda. Žijeme ve světě dezinformací.

Připadalo mi, že před posledním kvalifikačním zápasem s Moldávií jste převzal roli takového štítu, který chránil trenéra Šilhavého. Byl to záměr?

Určitě to byl záměr. Chtěl jsem to takto praktikovat už delší dobu, protože všichni víme, že Jarda Šilhavý není silný v mediálních výstupech. Chtěl jsem to vzít na sebe, abych ho držel trošku stranou. Už při jmenování do pozice manažera jsem všem říkal, že to nechci dělat jen kvůli pěkné vizitce, ale abych byl štítem pro trenéra a vedení fotbalové asociace. Nakonec to takhle vypadalo až poslední měsíc, který byl skutečně hodně náročný, ale nakonec i vítězný. Cíl jsme splnili, proto mi bylo Jardy Šilhavého dvojnásob líto. Dostával strašnou čočku, což si podle mě nezasloužil.

Mělo vedení svazu Jaroslava Šilhavého ještě nechat koučovat na Euru?

U nás je problém, že fanoušci i vedení čekají, že budeme konkurovat nejlepším evropským týmům. Nechceme věřit tomu, že v té špičce úplně nejsme. Přitom se podívejme, kdo ze současného nároďáku hraje třeba Ligu mistrů anebo v top evropských soutěžích. Možná se mnou spousta lidí nebude souhlasit, ale kdybych já šéfoval svazu, tak jasně řeknu, že Jarda Šilhavý vybojoval postup na Euro, takže tam pojede a potom třeba skončí s celým realizačním týmem včetně Pešíra.

Nelitujete zpětně, že jste do toho vůbec šel?

Nikdy v životě toho nebudu litovat. Už pouze nastoupit do autobusu české fotbalové reprezentace se jen tak nikomu nepovede. Šel bych do toho znovu, i kdyby ta kritika byla stokrát větší. Každý člověk, od maséra, přes kustoda, vedoucího, manažera, hráčů a trenéra se dostal do nároďáku proto, že něco umí. Jsem strašně šťastný, že jsem toho byl součástí. Třeba už se mi to ve zbytku života nepodaří.

Co vám to dalo?

Naučilo mě to pracovat pod obrovským tlakem s lidmi, kteří jsou velkými egoisty. Nemyslím to vůbec špatně, ale prostě každý si tam myslí, že je nejlepší. Občas bylo umění to všechno vybalancovat. Hodně mě to posunulo. Třeba v závěru kvalifikace jsem řešil věci, u nichž bych si před deseti lety řekl, že jsou neřešitelné. Nakonec se to podařilo, když jsme z toho většinou vypluli. Někdy se pracovalo opravdu ve velmi skromných podmínkách, což veřejnost nevidí. Přitom mužský nároďák je jediný, který generuje peníze. Hlavně z televizních práv a teď se k tomu přidal postup na Euro. Jinak třeba jedenadvacítka anebo ženský fotbal jsou pravidelně ve ztrátě.

Nakonec jste se s vedením svazu dohodl na ukončení spolupráce. Nastala úleva anebo vás zpětně mrzí, že jste neměl možnost pokračovat?

Samozřejmě jsem viděl, v jaké atmosféře pracujeme, takže už před posledním srazem jsem byl na 99 procent rozhodnutý, že skončím. A nešlo pouze o mě, ale také další čtyři lidi z realizačního týmu. Pak se to nabalovalo, když jediný Jarda Šilhavý ještě uvažoval o tom, že by zůstal. V den zápasu se to rozhodl položit i on. Po utkání mě však přepadl smutek. Když jsem viděl, jak se kluci radují z postupu, tak mně začalo být líto, že na Euro nepojedeme. Pak mě strašně překvapilo, že se nenašel ani jeden člověk z vedení, který by řekl, ať ještě zůstaneme. Nikdo se vlastně s námi ani nerozloučil, ale upřímně jsem s tím ani nepočítal.

Jste ochoten svému nástupci na začátku pomoct, aby se lépe zorientoval?

Aktuální situace mi není lhostejná. Priorita je pro mě stále stejná. Jsem ochoten podat ruku a podpořit nově nominovaného manažera národního týmu, aby mohly být úspěšně dosaženy a splněny i další důležité cíle, které před naším nároďákem stojí. Soustřeďuji se na další a stále co nejlepší budoucnost, aby byl český fotbal vítězný a zdravý, od dětí, přes amatérské kluby v zemi, až po vrcholový a reprezentační český fotbal. Je vidět, že pozice manažera u reprezentace je velice důležitá. Jsem připraven pomoci jak FAČR s výběrem nového manažera a také i případně pomoci novému manažerovi v začátcích jeho náročné práce pro tým. Musí to být ale člověk, který je ochoten pracovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu pod velkým tlakem. Myslím si, že jsem získal dost zkušeností, takže mám svému nástupci co nabídnout.

Působíte na mě dojmem, že vás jen tak něco nerozhází…

Já to vždycky beru tak, že když někdo něco řekne proti mně, tak nad tím přemýšlím a třeba si to vezmu jako oprávněnou kritiku. Nejsem typ člověka, který se hned začne čertit. Mnohem raději o věcech diskutuji. Buď akceptuji názor toho druhého anebo se oponentovi snažím vysvětlit svůj postoj.

Kde se teď budete angažovat? Jaké máte ambice?

Moje CV je docela zajímavé a zároveň dost specifické, protože manažera reprezentace dělá jen jeden člověk v České republice. Pořád se nejlépe cítím ve fotbale, nicméně nyní bych si chtěl trošku odpočinout, protože ty poslední měsíce byly opravdu náročné. Na druhou stranu jsem člověk, který moc odpočívat neumí, takže už teď přemýšlím o tom, co bude dál. Ve fotbalových strukturách mám v plánu zůstat, takže uvidíme, kam mě osud zavane. Zatím ale nikam nespěchám.

Co kdyby přišla nabídka dělat manažera reprezentace v zahraničí. Skočil byste po ní?

Okamžitě. Tohle bych chtěl asi nejvíce. Prostě se sebrat a jít do ciziny v této pozici. Kdyby mi například zavolal nový trenér polského nároďáku Michal Probierz, kterého znám z Jagiellonie Białystok, tak bych do toho šel. Určitě by se mi líbila i pozice sportovního manažera v klubu. Kdyby mi to dávalo smysl a byl by to projekt, který by měl trvat déle než rok, tak bych asi nabídku neodmítl. Dříve jsem si myslel, že bych mohl dělat i hráčského agenta, ale tohle už mě opravdu neláká.

A co financování? Český fotbal po korupční kauze nemá příliš pozitivní image…

Samozřejmě podobné kauzy ničemu nepomáhají, ale protože jsem byl u nároďáku, tak vím, že je tady stále spousta lidí, která chce finančně podporovat český fotbal. Jsou to různí byznysmeni, kteří se takto chtějí zviditelnit. Ale právě v této oblasti má podle mě FAČR největší rezervy. Přístup k partnerům fotbalového svazu by se měl určitě zlepšit. Jde o komunikaci se stávajícími partnery i hledání těch nových. FAČR by měl na svém image mnohem více pracovat. Nestačí to dělat během zápasů, ale hlavně před reprezentačními srazy.

Jak zlepšit situaci v amatérském fotbale, který přichází nejen o hráče, ale i rozhodčí a mládežnické trenéry?

FAČR by měl primárně řešit nároďáky a amatérský fotbal od třetí ligy dolů. Já samozřejmě nemám kouzelnou hůlku, ale FAČR by se měl opravdu více zaměřit na tyhle menší kluby, které to dělají v pár lidech a doslova padají na hubu. Fotbalová asociace musí na tomhle usilovně pracovat, komunikovat s kluby a snažit se jim pomoct.

Kromě fotbalu jste se dlouho angažoval v rugby, když jste šéfoval klubu z Petrovic. Jak k tomu vůbec došlo?

Deset let jsem byl prezidentem Rugby Klubu Petrovice, kde jsem skončil teď v zimě. Tento klub jsme přebírali v docela zdevastovaném stavu a dneska je z něj třetí největší klub s krásně zrekonstruovaným areálem. V listopadu jsem ho předal zabezpečený, protože už jsem si chtěl trošku uvolnit ruce. Ale dalo mi to hodně. Minimálně už vím, jak se financuje amatérský klub, jak sehnat peníze a pak s nimi hospodařit. A také jak komunikovat s lidmi na amatérské úrovni, kde je člověk rád za každou pomocnou ruku.

Jaké máte další koníčky? Slyšel jsem, že rád pilotujete…

Je to pravda. Létám motorovým ultralightem pro dvě osoby. Hodně mě to baví. Líbí se mi na tom, že to neumí úplně každý a že u toho zažívám velký pocit svobody. Prostě si jen dám na uši sluchátka, propojím se s řídící věží a někam si odletím. Skvěle si u toho pročistím hlavu, když mi to pomáhá zrelaxovat. Je to útěk někam, kde je člověk sám. Tuhle vášeň navíc zdědil i můj čtrnáctiletý syn, který někdy létá se mnou. On ví, že jsem veselý člověk, který všechno zlehčuje, takže mi vždycky říká, že jen v letadle jsem stoprocentně koncentrovaný a mám k tomu velký respekt. Také ho to baví, takže mu to občas v bezpečné hladině na chvilku půjčím, ať si taky zapilotuje. Dříve se v letadle bál, ale teď už je naprosto v pohodě. Je ale pravda, že v silném větru si od mě knipl nevzal. (úsměv)

Ještě něco vás baví? Vyzkoušel jste si například roli spolukomentátora České televize…

Je velký rozdíl, zda přímo komentujete zápas anebo chodíte pouze do studia, což je mnohem jednodušší. Nedávno jsem nad tím přemýšlel a přišel jsem na to, že jsem spolukomentoval zhruba dvě stě utkání. Samozřejmě mnohem lépe se připravíte na zápasy Slavia, Sparty anebo Plzně, protože tyhle týmy dobře znáte. Jindy je to mnohem náročnější. Třeba při komentování Feyenoordu Rotterdam mi hodně pomohl Míša Sadílek, kterému jsem zavolal, a on mi předal spoustu informací, takže jsem se vyhnul hluchým místům. Ale samozřejmě jindy byla záseků spousta. I pár jmen jsem zkomolil. (smích) S Českou televizí jsme se předběžně bavili o Euru. Tak třeba prožiju šampionát aspoň s mikrofonem, když už nemáme šanci sedět přímo na lavičce.

Čím dále vyplňujete volný čas?

Hodně rád cestuji. Vždycky ale na vlastní pěst, nikdy ne s cestovkou. Většinou si vybírám něčím specifické země. Baví mě si brát hotel ze dne na den a v klidu si přejíždět z místa na místo. Naposledy jsme se byli takhle s přítelkyní podívat v Mexiku. A také rád sportuji, když chodím pravidelně na tenis a také speciální spinning, kdy se jede i vršek těla. Na tohle skoro denně chodím s přítelkyní, protože se chci udržet v co nejlepší kondici.

Snažíte k sportu vést i své děti?

Kluk hraje docela slušně tenis. Je mi jasné, že za chvilku mě začne porážet. (smích) Mám z toho radost, protože jde vidět, že ho to taky baví. A dcera teď také zkouší tenis plus chodí na gymnastiku. Obě děti lyžují a jezdí na kole, takže k pohybu je nutit nemusím.

Fotbal syna nezaujal?

Ze začátku tam chodil, ale to byla spíše ambice mé bývalé manželky. Já jsem věděl, že to asi neklapne, protože mu více sedí individuální sport. Jsem rád, že ho trefil tenis, tam je jeho místo.

Rozhovor připravil: Jan Obludník

Zdroj: Ruik