Komentář: Tobě trest, tobě trest, tresty všem! Jak se zbavit problému s traťovými limity?

Hlavním tématem z posledního závodu Formule 1 jsou traťové limity a jak jejich neustálé porušování jezdci vyústilo v snad největší počet pozávodních trestů vůbec. Samozřejmě se okamžitě našli na sociálních sítích vševědoucí experti, jak tento problém lze podle nich jednoduše vyřešit. V následujících řádcích se pokusím vysvětlit, že kačírek vše neřeší a že (překvapivě) to všechno není tak jednoduché, jak se může zdát.

Škoda, že zase vyhrál ten Verstappen. Kdyby jej někdo v Rakousku porazil, jednalo by se o slavnostní okamžik, který by kompletně zastínil veškeré ostatní dění na Red Bull Ringu. Všichni by byli tak šokováni, že by vše bylo naprosto irelevantní. Nicméně se tak nestalo.

Dominance Verstappena vyvolává ve spoustě fanoušků takovou depresi, že aktuálně všechno ve Formuli 1 je špatně. Nefungující rozpočtové stropy, přílišné množství městských okruhů, „přeregulovanost“ sportu…

K těmto bodům kritiky se po VC Rakouska zařadila asfaltová jezera na výjezdech ze začátek a z toho pramenící prohřešky z porušování traťových limitů.

A že jich bylo. Ředitelství závodu nestačilo snad sedmi závodníkům napařit během velké ceny časové tresty a po protestu Astonu Martinu udělilo po jeho skončení dalších dvanáct penalizací.

Chudák Esteban Ocon vyjížděl mimo okruh tak často, že si jeho ustavičné výlety stewardi vyložili nejprve jako jeho přirozený styl jízdy. Až několik hodin po závodě na hlavu Francouze přistála 30sekundová penalta.

Tráva? Nemožné

Logicky místo toho, aby se například opěvovala vylepšení McLarenu, která Lando Norris stvrdil konečným čtvrtým místem, se fandové a komentátoři předhánějí v nejrůznějších nápadech, jak dát traťovým limitům sbohem.

Nejčastěji se objevující řešení jsem shledal v nasazení trávy či kačírku na výjezd inkriminované předposlední a poslední zatáčky. Trávu však snad můžeme s chladnou hlavou okamžitě vyřadit. Toto řešení zaprvé absolutně neřeší problém bezpečnosti v tomto místě. Při roztočení by tráva by v žádném případě dostatečně nezpomalila jezdce před nárazem do bariéry.

Zadruhé lehký výjezd na trávu závodníka téměř nezpomalí, tudíž by se zde nejednalo o žádnou významnou časovou ztrátu. A to vůbec nehovořím o zmoklé trávě a potenciálně mnohem větším bezpečnostním hazardu. Takže tráva je pasé.

Kačírek? Dvě kola by se zlobila. Nebo že by?

Nicméně kačírek nachází u značné části komunity F1 konsenzus. Štěrkové zóny na oko řeší všechny problémy naznačené u trávy výše (asi kromě posledního). Pohledem na satelitní mapu Red Bull Ringu ovšem zjistíme, že kačírek leží dominantně mezi zatáčkami čtyři a osm.

Takovéto řešení se tak pro závěrečnou pasáž okruhu nabízí. Štěrk sice najdeme i zde, avšak relativně daleko za oběma zatáčkami.

A jak Josef Král během komentování velké ceny na Sport TV poznamenal, že když jsou výběhové zóny kompletně ze štěrku na několika jiných místech, tak proč se tak neprovede i těsně za zatáčky devět a deset?

Problém však spočívá v tom, že na Red Bull Ringu závodí i jiné motoristické seriály včetně motocyklů, které vyžadují naprosto odlišné bezpečnostní standardy. Teď komu se zavděčit, že?

Tento argument by mi podle komentářů Krále v živém přenosu neměl projít. A taky se nesnažím, aby mi neprošel. Protože já vidím potíž v něčem úplně jiném.

Nejedná se ani tak o to, že asfaltové výběhové zóny jsou přátelské k volným dnům vyhrazeným pro veřejnost. Ani o to, že toto řešení objektivně umožňuje jezdcům bezpečně se vyhnout potenciálnímu problému na trati. Či si díky němu můžeme užít soubojů na trati, aniž by jedno z vozidel neskončilo po lehkém ťukanci v kačírku.

Jádro problému spatřuji v samotném designu posledních dvou zatáček Red Bull Ringu.

Za všechno může Rindt (ale hlavně Tilke)

Milovníci závodních tratí a jejich historií si jistojistě vybavují předchozí podobu layoutu Red Bull Ringu. Ne, nemyslím A1-Ring, to se jednalo o naprosto stejnou trať. Mám na mysli Österreichring, na kterém Formule 1 závodila od roku 1970 do roku 1987.

Koncepčně podobná trať se lišila od novodobého Red Bull Ringu řešením všech zatáček, které nalezneme pohledem na moderní verzi rakouského okruhu. Každá z nynějších deseti zatáček byla na tehdejším Österreichringu protáhlejší a rychlejší.

Z bezpečnostních důvodů se tato trať vytratila (pardon) z kalendáře F1 počínaje sezónu 1988. Zaměřme se však na poslední sekci okruhu, zatáčku Jochena Rindta. Jednalo se o rychlou, pravotočivou zatáčku s relativně konstantním poloměrem, postupně se svážející z kopce dolů směrem do cíle.

Několik let po vyřazení Österreichringu jeho majitelé požádali slavného architekta Hermanna Tilkeho o nejen modernizaci okruhu, ale také i o redesign layoutu. Tilke si pohrál s okruhem takovým způsobem, že každou zatáčku okruhu utáhl a Rindta transformoval na dvě takřka pravoúhlé zatáčky s krátkou rovinkou mezi nimi. Samozřejmě veškeré změny měly jediný cíl, a to udělat okruh bezpečnějším a zajímavějším pro diváky.

Jenže příliš utažené zatáčky s krátkým poloměrem a relativně rychlým průjezdem nabízí pouze jednu ideální stopu. V případě dlouhých protahováků se jezdec může držet celou dobu při vrcholu zatáčky či si je nadjet a pokusit se o lepší výjezd, pakliže hned následuje dlouhá rovinka.

Zatáčky devět a deset na moderním Red Bull Ringu nic takového neumožňují. Navíc do nich piloti přijíždějí ve vysoké rychlosti a téměř nevidí, kam jedou. Carlos Sainz toto patřičně okomentoval: „Rychlost je tam tak vysoká, že nejde vidět, kde jsou pneumatiky.“ Jeho týmový kolega z Ferrari Charles Leclerc dodal: „Čím vyšší je rychlost, tím je to složitější. V desáté zatáčce se auto stává lehčím, protože je tam takový pokles na trati a z kokpitu to není vidět.“

Řešení?

Všechny body, které jsem v rámci tohoto článku nastínil, hrají koneckonců podstatnou roli v tom, proč se vůbec traťové limity na Red Bull Ringu zařadily mezi tak ožehavá témata. A určitě těchto bodů by se našlo daleko víc. Ale také hrají roli v tom, proč není jednoduché jen tak hodit kačírek k výjezdu ze zatáček devět a deset, a pak se tvářit, jako kdyby se vše vyřešilo.

Kačírek je na papíře snadným odstrašovákem pro jezdce, aby se za každou cenu udrželi na trati. Je potřeba si však uvědomit, že kdyby to tak bylo jednoduché, tak jak automobilová a motocyklová federace, tak majitelé Red Bull Ringu a všichni zainteresovaní by rozhodně na toto řešení rádi přistoupili. Střet zájmu je nevyhnutelný a shoda opravdu není často snadná.

Ať už se bude nacházet na výjezdu ze zatáček devět a deset kačírek, tráva, asfalt či zeď. Vždy se najdou na daném řešení neduhy, na které si při první příležitosti začne hlasitá menšina stěžovat.

Být neomezeným vládcem a vyvoleným, který má vždy pravdu (čímž já opravdu nehodlám být), navrhoval bych změnu layoutu v posledních dvou zatáčkách. Stejně se zde v drtivé většině případů nepředjíždí, tak proč třeba nevrátit starého Rindta zpátky k životu?

S ohledem na charakter zatáčky by nebyl důvod překračovat nějaké limity tratě. No a co, že tam je z vnější strany les? No a co, že by se divácká tribuna přesunula či by se strhla dolů?

Anebo třeba bychom mohli konečně za něco F1 a FIA aplaudovat, že na nějaký problém našli konzistentní řešení, jež platí pro všechny jezdce stejnou mírou. Jistě, bylo to otravné. Letos to bylo možná až přes čáru a mimo meze.

No, tak co třeba se příští rok držet v nich, co říkáte, pane Ocone a spol.? Mnozí jiní to zvládli…

Zdroj: The-Race, F1