Rusko na hry do Paříže nemůže! Jde o porušení charty i další důležité životní zásady

Politika je součástí sportovního světa, ať se to někomu líbí nebo ne, taková je holt realita. Bylo tomu tak vždy. V době, kdy dopadají ruské rakety na hlavy občanů suverénního státu, zkrátka není možné zavřít oči. Sport je sice stále jenom sport, ale zároveň představuje mnohem víc. A mnohdy přesahuje i samotnou politiku.

Když vidíme sportovce bojovat s vlajkou na hrudi na olympiádě či mistrovství světa, je to vždy něco speciálního. Sportovec zdaleka nereprezentuje jen sám sebe, ale reprezentuje i daný národ či stát. I proto tyto světové akce vyvolávají zájem fanoušků. Úděl fanouška je se v daný moment se svým národním sportovcem ztotožnit.

Když někde na kongresu Evropské unie v Bruselu poslanci něco schválí, dotkne se to nás všech, přesto nestojí kolem tisíce skandujících diváků. Ale dejte mezi sebe dva národy hájící státní příslušnost na sportovním kolbišti a rázem vám fanoušci za svou účast utrhnou ruce. V tomto ohledu se dá říct, že sport je ještě více než politika.

Přesto, když dojde na lámání chleba, jsou to politici, kteří rozhodují o tom, kdy, kde a za jakých podmínek budou sportovci soutěžit. Taková je doba. Proto je velmi těžké sport a politiku od sebe oddělit, obzvlášť ve spojitosti s olympiádou, která má doslova celosvětový dosah.

A pokud se budeme bavit o tom, jestli účast ruských či běloruských sportovců je, nebo není reklamou na agresi ruského režimu na ukrajinské území, stačí se podívat do historie.

BERLÍN 1936

Jednalo se o poslední letní olympiádu před druhou světovou válkou, která se konala v srpnu 1936 v Berlíně. I když Berlín získal hostitelství ještě před nástupem Adolfa Hitlera, v době konání už vládnul historicky nejznámější německý vůdce tvrdou rukou. A s ním se nesl i nacistický režim. A právě tato olympiáda posloužila Hitlerovi k největší veřejné propagandě svého režimu.

Mezinárodní olympijský výbor (MOV) sice vyzval německého vůdce, aby tímto hry nezneužil, realita však byla opačná. Hitler byl pevnou součástí her. Svým sportovcům fandil, gratuloval, ostatními opovrhoval. Obzvlášť těmi s jinou barvou pleti.

Především výkony amerického atleta Jesseho Owense vůdce německé říše nenechávaly v klidu. Nikdy nedokázal ustát, když ve sportu zvítězil někdo jiný, obzvlášť sportovec tmavé pleti. Dokonce Hitler dospěl k závěru, že „silná fyzička“ černošských sportovců jim dává nespravedlivou výhodu, a vyzval k jejich „vyloučení z budoucích her“.

Běžnou součástí olympiády byly letáky a projevy o přírodní nadřazenosti árijské rasy. A nově vybudovaný komplex sportovišť, který v sobě zahrnoval čtyři stadiony, byl ověšen nacistickými vlajkami a symboly tehdejšího režimu Adolfa Hitlera. Bylo jasné, že Hitler využil olympiádu k tomu, aby vrhla na jejich zlý režim pozitivní světlo.

Svým způsobem se dá říct, že právě olympiáda v Berlíně v roce 1936 je černou skvrnou v historii Mezinárodního olympijského výboru. Přestože už byla diskriminace Židů a dalších „neárijců“ nacistickým režimem veřejně známá, nevedlo to ke zrušení her. Nevyvolala ani žádný politický skandál.

Sportovní web The Athletic uvedl krásnou větu: „Owensův případ je krásným příkladem toho, že sport a politiku nelze oddělit, i když by si to lidé přáli.”

DALŠÍ KROK VEDLE?

Díky tomu, že současný předseda MOV hledá cestu, jak zařadit Rusko zpátky na olympiádu, je jasné, že se MOV z historie neponaučila. Tak jako kdysi bylo špatné rozhodnutí krokem k propagaci nacistického režimu, tak tohle rozhodnutí by bylo podporou brutální agresivní války proti Ukrajině.

Když se nedávno Thomas Bach dozvěděl, že ukrajinští sportovci chystají bojkot, pohrozil jim, že se jedná o porušení Olympijské charty. Přitom on sám svým nepochopitelným rozhodnutím onu chartu porušuje.

V článku 2 se uvádí, že jednou z její základních zásad je „postavit sport do služeb harmonického rozvoje lidstva s cílem podporovat mírovou společnost, která dbá na zachování lidské důstojnosti„.

Význam této věty by měl být všem jasný. Tedy kromě MOV. The Athletic, který uvedl krásnou výše zmíněnou větu, také položil řečnickou otázku: „Jak jsou ruská zvěrstva slučitelná s podporou mírové společnosti nebo zachováním lidské důstojnosti?”

Nejsou, tečka. Jdeme dál.

OSN v lednu potvrdila, že za jedenáct měsíců od ruské invaze bylo zabito více než 7.000 ukrajinských civilistů. Toto číslo představuje ty, které byla OSN schopna potvrdit. Zároveň uznává (nebo je dokonce přesvědčena) že celkový počet civilních obětí je mnohem vyšší. Mezi nimi bylo k 3. únoru 2023 zaznamenáno také 184 ukrajinských sportovců.

Mezi nimi byli pochopitelně i ti, kteří by se za normálních okolností připravovali na olympiádu v Paříži. Například desetibojař Volodymyr Androščuk. Na OH v Paříži měl velkou šanci uspět, ale šel dobrovolně bojovat a hájit svou vlast proti okupantům, zemřel však u Bachmutu.

Yevhen Malyshev patřil do národního biatlonového týmu a nebýt ruské agrese, startoval by na olympiádě v roce 2026. Hned první den invaze ale opustil soustředění svého týmu a narukoval do domobrany. Padl prvního března u Charkova, jen 9 dní před svými dvacátými narozeninami.

Mezi oběti patří také ukrajinská desetiletá gymnastka Kateryna Diachenko, která byla považovaná za obrovský talent. Avšak 10. března 2022 zasáhla ruská raketa dům její rodiny a společně se svým otcem zemřela. Po převozu do nemocnice zemřeli na následky zranění i její matka a bratr.

Mezi další oběti patří kapitán ukrajinského národního týmu vodního póla Yevhen Obedinskyi, nadějný mladý florbalista Viktor Katanchyk, ukrajinský šampion a vicemistr světa v kickboxu Yevhen Zvonok, slavný ukrajinský boxer Oleksii Dzhunkovskyi a mnoho dalších a dalších.

Ti všichni by dnes mohli soutěžit o cenné olympijské či jiné úspěchy na mezinárodní scéně. Ruská federace pod vedením prezidenta Vladimira Putina jim ale určila jiný osud. Ten, který si nevybrali, a ten, za který si sami nemůžou.

Kromě životů Rusové zlikvidovali zimní stadion Altair ve městě Družkivka, fotbalový stadion Dynama v Charkově, letiště Korotyč, kde se konaly mezinárodní letecké soutěže, dále tréninkovou základnu fotbalového klubu Metalist 1925, která byla vybudována pro mistrovství Evropy 2012, kdy v Charkově hrály národní týmy Dánska, Německa, Nizozemska a Portugalska. To vše bylo zničeno nebo těžce poškozeno ruskými silami.

NE, TO JE JEDINÁ SPRÁVNÁ ODPOVĚĎ 

V září 2001 navštívil prezident MOV Thomas Bach jeden z kyjevských parků, kde bylo mnoho teenagerů, kteří ho radostně vítali a podávali mu ruku. Dnes se tyto děti musí několikrát denně schovávat v protiatomových krytech. Jsou nuceny tam zůstat celé hodiny, nikdy nevědí, co je bude čekat, až vylezou ven.

Takže opravdu se máme proč ptát, zda je správné, aby ruští a běloruští sportovci na olympiádě v Paříži startovali? Jejich účast dodá ruskému režimu pocit, že se zase tolik neděje. A je úplně jedno, jestli budou Rusové pod svou nebo neutrální vlajkou.

Když si vzpomeneme na dobu, kdy ruští sportovci soutěžili pod neutrální vlajkou kvůli dopingovým skandálům, nic to neznamenalo. Média označovala tyto sportovce za Rusy, když hráli olympijští sportovci z Ruska finále hokejového turnaje, všichni věděli, že je to ruská reprezentace.

„Pokud politický systém jednoho státu rozpoutá vojenskou agresi a genocidu proti jinému národu, měl by být každý sportovec působící pod vlajkou agresora považován za nedílnou součást tohoto politického systému,” napsal dále The Athletic.

Samozřejmě se dá chápat, že pro některé sportovce, kteří celý život tvrdě dřou, je olympiáda v Paříži možná jejich jedinou příležitostí v životě. Všichni víme, že profesionální sportovní kariéra netrvá dlouho. Stejně tak všichni víme, že ne všichni tito sportovci se s ruským režimem ztotožňují, mnoho z nich už dlouhá léta kvůli sportovní kariéře v Rusku ani nežije.

Ale je si třeba uvědomit, jak hezky na svém Twitteru napsal někdejší legendární brankář Dominik Hašek, že ani nejkrásnější hra na světě není víc než lidský život. Ať už se jedná o kohokoliv v naší civilizaci, vždy by měly vyniknout skutečné hodnoty. 

Zejména ve sportu, který tolik dbá na čest a fair play. Navíc, sportovci jsou pro mnohé (nejen pro děti) idoly a životními vzory. Ztotožňují se s nimi už od útlého věku s hokejkou a balónkem někde za domem nebo na svahu při svém prvním sjezdu na lyžích.

„Chraňte svou důstojnost a respektujte skutečné olympijské hodnoty,” uzavřel The Athletic tohle téma. Jde o to, postavit se za správnou věc.

Zdroj: The Athletic