Tomáš Hořava: Patnáct let vrcholového fotbalu si vzalo svou daň. Chci pomoci klukům, aby se vyvarovali chyb, které jsem dělal já

Bývalý záložník Tomáš Hořava patřil ke klíčovým hráčům Viktorie Plzeň, který přispěl k třem mistrovským titulům. Po konci hráčské kariéry se stal trenérem, který pořádá soukromé tréninky a trénuje mládež v Olomouci. V rozhovoru pro Ruik se rozpovídal o pozici trenéra, nebo zavzpomínal na angažmá v Plzni.

Už to bude rok a půl, co jste ukončil profesionální kariéru a začal se věnovat trénování. Pořádáte individuální tréninky, týmové tréninky, fotbalové kempy nebo mentální tréninky. Jak jste zatím spokojený se svou pozicí trenéra? A co byste svými tréninky chtěl předat fotbalistům?

Ta práce mě naplňuje, protože mám fotbal rád. Baví mě pracovat s dětmi a chci se podílet na jejich vývoji ve fotbale. Kromě pořádání soukromých tréninků, trénuji ještě U9 v HFK Olomouc.

Klukům bych chtěl hlavně předat dobrý přístup, postoj k fotbalu a aby to pro ně nebyla povinnost, ale i radost, kterou si mohou přenést do těch tréninků. Také bych jim chtěl pomoci v tom, aby se vyvarovali chyb, které jsem dělal já.

Byl bych rád, kdyby rozvíjeli dovednosti fotbalové, ale i osobnostní. Sepsal jsem i mentální manuál 21. století, což může být pomůcka pro hráče, kteří už jsou na nějaké úrovni. Jedná se především o starší kluky kolem patnácti let, takže chci aby věděli, že není důležité se zdokonalovat pouze po fotbalové stránce, ale i té mentální. 

Ještě během Vaší hráčské kariéry jste se stal vegetariánem. Co Vás k tomu přivedlo? A pomohla Vám tato změna, ať už ve fotbale nebo životě? 

V sedmadvaceti letech jsem se stal vegetariánem a bylo to z důvodu spíše etického. Trošku jsem se vzdělával a přečetl si nějaké knížky o tom, jak to chodí v tomto průmyslu.

Myslím si, že my lidé jsme tady nejdokonalejší stvoření a máme povinnost dobře zacházet se zvířaty, což se bohužel neděje. V obchodě si můžeme koupit spoustu masa, ale zatím je spousty bolesti a utrpení.

A já už jsem nechtěl být toho součástí, když mám možnost stravovat se jinak, takže tyto důvody mně k tomu dovedly. A jestli mi to pomohlo ve fotbale nebo životě, tak to nedokážu říct, ale rozhodně mi to neuškodilo.

Co se týká energie, tak jsem se cítil pořád stejně. Ze začátku jsem se možná trochu bál to někomu přiznat, protože jsem si myslel, že by se mohl na mě začít dívat nějak jinak. Třeba trenéři by mi tolik nevěřili, ale trvalo to jenom chvilku a potom jsem přiznal, že maso nejím.

Kariéru jste byl nucen ukončit kvůli problémům s kolenem. Jak dlouho jste bojoval s tímto problémem?

Tento limit jsem měl celou kariéru, protože už v patnácti letech jsem přišel o kus menisku a nevěděl jsem jestli vůbec budu moci pokračovat v kariéře. Měl jsem i problémy s vazy, které v té době ještě nešly operovat.

A jak ta zátěž u sportovců je extrémní, tak každým rokem se to nějakým způsobem zhoršovalo. Měl jsem bolesti, někdy to bylo horší a někdy zase lepší. Patnáct let vrcholového sportu si vzalo svou daň, takže už poslední roky jsem hrál pod prášky.

Koleno jsem si musel i tejpovat nějakých sedm let, takže se můj čas naplnil a ani z mého pohledu už to nešlo dál. Prostě v těch třiatřiceti letech to pro mě byl vrchol a myslím si, že už nešlo pokračovat. A i poslední rok mě to dvakrát vyřadilo ze hry na měsíc a půl.

Nejúspěšnější období své hráčské kariéry jste prožil ve Viktorii Plzeň. Jaké vzpomínky budete mít na Plzeň? 

V Plzni jsem prožil velký kus života. Strávil jsem tam osm let a byly to úspěšné roky. Kromě fotbalu se mi tam narodili i moje tři děti, takže na Plzeň budu vždycky rád vzpomínat. Mám tam i spoustu přátel.

Nikdy nezapomenu na to, že se nám podařilo vyhrát třikrát mistrovský titul. A nemohu zapomenout na evropské poháry, což bylo úžasné si zahrát. Dostali jsme možnost dostat se do zahraničí a poměřit své síly se špičkovými kluby.

V Plzni jste působil se skvělými hráči, ale když to řeknu i upřímně, tak i někteří byli pěkní rebelové, kteří si uměli užívat mimo hřiště. Jaké to bylo pro člověka, který je klidný, žije rodinný život a uznává určitě hodnoty? A jak Vás naopak brali oni?

Když jsem přicházel do Plzně, tak jsem byl spíš tišší a hodnej kluk. Naštěstí pro mě jsem takový, že si s ničím nelámu hlavu. Co se stane, tak na to rychle zapomenu a nedělám z toho vědu.

Samozřejmě došlo k nějaké srandě na můj účet, ale nebylo to nic hrozného. Hledal jsem si přátelství spíš u kluků, kteří mi byli podobní a těch tam taky pár bylo.

Ke konci kariéry si myslím, že jsem i dozrál a vidím, že my lidé jsme různorodí, ale pokud je člověk upřímný a má nějaké své hodnoty, tak je může i do toho kolektivu přinést. Byl jsem respektován i těmi kluky, kteří měli jinou povahu, takže jsem tam neměl problém.

Pro mnohé bylo velkým překvapením, když se stala Plzeň v minulé sezóně mistrem. Zvláště po nepříliš povedené předchozí sezóně. Chci se Vás zeptat na trenér Guľu a Bílka. Jaký dojem na Vás udělali?

Oba trenéry jsem měl tu možnost poznat, i když trenéra Guľu o něco delší dobu. Myslím si, že to jsou oba kvalitní trenéři, což už samozřejmě dokázali. Oba mají trošku jiný styl.

Myslim si, že trenér Guľa, i když nebyl úspěšný, tak v Plzni odvedl kus práce a položil základy úspěchu, který se klubu podařil v minulé sezóně. Byl velmi pracovitý, měl extrémní touhu po úspěchu, ale nakonec se to asi trochu přetavilo v určitou křeč, když se přestalo dařit.

Nedokázala se udělat nějaká změna, která by to zase nakopla. A trenéra Bílka jsem zažil i v reprezentaci a myslím si, že za něj mluví výsledky. Je to správný trenér, takový lodivod, který má k ruce výborné asistenty a ten tým dobře vede.

Bohužel jste si během kariéry nikdy nevyzkoušel zahraniční angažmá. Proč Vám nevyšlo zahraničí? 

O nějakém zájmu ze zahraničí jsem občas něco zaslechl, ale nikdy se to nedostalo do fáze, že by byla nabídka na stole. A proč jsem se nedostal do zahraničí? Těch důvodů bylo asi více. Jmenoval bych určitě své problémy s kolenem, se kterými jsem se potýkal celou kariéru. Několikrát jsem musel věnovat energii tomu, abych dal koleno do pořádku a byl připraven trénovat nebo hrát.

Místo toho, abych věnoval energii zlepšování svých dovedností. A do nějakého věku jsem měl i nějaké limity, ať už fotbalové nebo osobnostní, které jsem výrazně zlepšil až v pozdějším věku. A v té době už jsem nebyl tolik perspektivní pro zahraniční kluby.

Možná byl i důvod ten, že jsem působil v Plzni, se kterou jsem hrál evropské poháry a požadovaná částka za hráče z české ligy byla příliš vysoká pro zahraniční zájemce.

Zdroj: Ruik.cz