Švédský terminátor, jehož příběh budí respekt. Tvrďákům v NHL Salming odolal, zákeřné nemoci už ne

Pátek 24. listopadu 2022 se stal, nejen pro švédský hokej, velkým dnem smutku. Svět opustil tvrďák, který otevřel Evropanům cestu do NHL, nechal se na ledě řezat v nejbrutálnější době a stal se ikonou Toronta. Ať už na tabuli svítilo na konci utkání jakékoliv skóre, odcházel Börje Salming vždy jako vítěz. Dohnala ho až zákeřná nemoc ALS, která s ním neměla slitování. Už po pár měsících boje mu vystavila ve věku 71 let definitivní životní distanc.

Ne každý jméno Börjeho Salminga zná dokonale. Ani někteří velcí hokejoví fanoušci nemusejí znát příběh švédského tvrďáka, neboť se začal odehrávat z velké části někdy před více než padesáti lety. Torontský skaut Gerry McNamara se vydal v roce 1972 na pracovní cestu do Švédska.

Cílem bylo posvítit si na brankáře Curta Larssona ze Södertälje, jakožto možného evropského kandidáta do sestavy Maple Leafs. Jenomže někdo známý ho tenkrát popíchnul, aby se šel podívat taky na zápase Brynäs. Měl čas navíc, kývnul. A nejednou ho tam učaroval švédský obránce Salming.

McNamara si řekl, že tohle je přesně ten hráč, kterého Toronto potřebuje. Tak nějak podobně nejspíš pak vyložil karty doma v Kanadě, protože už při mistrovství světa 1973 v Moskvě bylo nové spojení Maple Leafs a Salminga stvrzeno.

Nebylo by na tom nic neobvyklého, takhle dnes skauting všech klubu v NHL funguje běžně. Jenomže Salming přišel do zámořské ligy v době, kdy Evropani nebyli vítaným hostem.

Tehdy v ní působili jen tři hráči ze starého kontinentu. NHL byla liga plná tvrďáků, bitek i ostrých hitů, za které bychom dneska posílali hokejisty do kriminálu.

Švédský obránce si ale začal získávat respekt velmi rychle. Už při druhém utkání sezony 1973/74 na ledě Philadelphie bylo jasné, že ho nečeká nic jednoduchého. Do té doby o NHL prakticky nic nevěděl.

Flyers tenkrát jeli na vítězné vlně. Zatímco dnes vyhrávají týmy Stanley Cupy poctivou hrou založenou na precizní defenzívě, v sedmdesátých letech vyhrávaly ligu týmy, které měly ve svých řadách pořádné hromotluky. Vytržené zuby po zápasech běžně sbírala až rolba.

NEBÁL SE NIKOHO

Salming tuhle krutost rychle pocítil na vlastní kůži. Jenomže byl jiný, než většina mladíků. Bylo mu 22 let, přesto neměl vůči agresivním ranařům žádný respekt. Ten si naopak rychle vydobyl sám, když ve zmíněném utkání na ledě Philadelphie ustál bitku s legendárním ranařem Davem Schultzem. Až na střídačce se pak od spoluhráčů dozvěděl, že Schultz byl přezdíván jako největší grázl soupeře. Salming jen pokrčil rameny.

Brzy se stal uznávaným miláčkem Toronta. Od nepaměti jsou hokejisté pro místní publikum něco jako bohové. Není se čemu divit, když v Kanadě je lední hokej považován za náboženství. V Torontu obzvlášť. A když nějaký hokejista ukázal, že je ochoten pro místní tým dýchat a na ledě téměř položit život, nosili ho na rukou.

Však si během šestnácti let v Torontu přivodil hromadu nelehkých zranění. Pětkrát měl zlomený nos, ztratil několik zubů, měl zlomené žebro, čtyři prsty na pravé ruce, prasklou levou patu, několikrát zlomený loket, obličejem mu jehla při sešívaní tržného zranění projela tak zhruba čtyřicetkrát.

Jednou měl od čela až pod nos rozřízlý obličej bruslí. Ten den podle svého vyprávění myslel, že mu vypadlo oko z důlku. Když ho nakonec nahmatal, vzal kromě tekoucí krve do hrsti i rozum a duchapřítomně si to namířil na ošetřovnu. Jeho obličej zdobilo z ošklivého zranění na 250 stehů.

V nemocnici pak ležel týden, lékaři mu zalepili i druhé oko, aby nenamáhal zrak. Později řekl, že nic horšího v životě nezažil.  „Už bys toho hokeje měl nechat!” řekla mu jeho žena po návratu z nemocnice. „Vždyť se zas tak moc nestalo,” odvětil jí. Vynechal pouhé tři zápasy, než se vrátil zase na led.

Možná nejemotivnější okamžik hráčské kariéry zažil v roce 1976 během Kanadského poháru, kdy za tým Švédska nastoupil v Torontu proti domácí Kanadě. Salming si nebyl jistý, jak ho hrdé, ale taky velmi svérázné kanadské publikum přivítá v dresu soupeře. Nakonec sklidil několikaminutové ovace, což se nestalo ani domácím hokejistům. Pro fanoušky Toronta to byl čistokrevný hrdina.

Byl to hotový terminátor. V NHL odehrál 1148 utkání, ve kterých jeho ice time stoupal až ke 45 minutám. Lehal do střel, rval se. Klubový majitel Harold Ballard o něm řekl, že kdyby byl tým Maple Leafs bez něho, bylo by to to samé, bylo by to, jako kdybyste z auta vyndali karburátor.

Byl úplně jiný, než tenkrát běžní hráči NHL. V jednom interview přiznal, že v roce 1980 si dal na jednom večírku v opilosti kokain. Přestože od začátku tvrdil, že to vyzkoušel poprvé a naposled, liga mu vystavila stopku na celou sezonu. Po čase ho nakonec zmírnila na osm utkání. Ostatní hráči se báli o užití kokainu mluvit, protože jej užívali pravidelně. To ale nebyl Salmingův případ. I díky tomu šel s mimořádnou upřímností s kůži na trh, protože ho to následně stálo místo na mistrovství světa.

SKROMNÝ A POKORNÝ

Sláva mu však nikdy nestoupla do hlavy. V šesti letech přišel o otce, většinu života musel s nástrahami bojovat sám. Na ledě mu aplaudovaly tisíce nadšených příznivců. Zatímco jeho spoluhráči šli po utkání zapíjet schytané rány do hospody, Salming si za arénou sedl na zem třeba k bezdomovci a jen tak poslouchal jejich životní příběhy a pomáhal jim.

Jeho jméno má však v historii ještě větší přesah než jen v oblasti hokeje. Jeho děda a praděda měli původní příjmení Saari. V úplné pustině ale postavili první dům, čímž vznikla vesnice s názvem Salming. Byli to dobří obchodníci, kteří prodávali tak prosté suroviny jako sůl a cukr. I jejich následovník Börje se později po konci kariéry v podnikání našel. 

NEČEKANÝ KONEC VELKÉHO HRDINY

I mnoho let po hokejovém důchodu zůstal stále aktivní. Každé ráno hodinu šlapal na rotopedu, pak ještě cvičil, aby se i na prahu 70 let udržoval v kondici. Hokejku taky z ruky nepustil, často cestoval do Toronta na utkání místních veteránů. Tam byl také v roce 1996 uveden do hokejové Síně slávy.

Ještě v únoru na jednom z těchto utkání hrál. Tehdy si stěžoval na nadměrnou únavu svalů, která byla však k jeho vysokému věku pochopitelná. Nikdo ještě netušil, že tady začíná jeho životní cílová rovinka. V dubnu mu diagnostikovali zákeřnou nemoc ALS (Amyotrofická laterální skleróza), na kterou nemá ani dnešní moderní medicína žádné páky. Postupně ničí buňky centrální nervové soustavy, čímž člověku kompletně postupně odumírá svalstvo.

Někteří lidé dokáží ještě léta s omezeným pohybem fungovat. Nejznámějším člověkem, který touto nemocí trpěl, byl Stephen Hawking. Od roku 1968 byl odkázán na vozík a od roku 1985 s okolním světem komunikoval jen pomocí speciálního počítače. Nakonec zemřel až v březnu 2018. U Salminga se však nemoc valila jako lavina. Poslední týdny už trávil na vozíku, neměl síly se bez pomoci ani najíst.

Specifikum ALS je, že kromě těla funguje mysl člověka stále dokonale. Dva týdny před svou smrtí stál uprostřed vyprodané Scotiabank Arény v Torontu v doprovodu legend místního klubu a rodiny.

Šlo vidět, jak emotivně svou poslední návštěvu legendární hokejové bašty prožívá. Podepřen svými blízkými mával ochozům, kterými se valily slzy. Naměkko byli všichni bývalí i současní hráči Maple Leafs.

Všichni věděli, že se jejich velikán přijel rozloučit. Nikdo však nečekal, že za dva týdny bude po všem. Nejzákeřnějším tvrďákům, starým dřevěným hokejkám, ostrým bruslím i jedovatým kotoučům odolávat léta dokázal. Této nemoci už ale čelit nedokázal. Všichni, včetně něj věděli, co ho v následujících dobách čeká. Přesto jeho náhlý odchod zasáhl nejen celý hokejový svět. 

Nikdy nevyhrál Stanley Cup, nikdy nevyhrál ani žádnou individuální trofej. V NHL se tak nějak nenosilo, aby nějakou cenu převzal Evropan. Přestup do jiného klubu v dobách jeho největší slávy odmítal on i jeho klub. Kdo ho ale znal, byl pro něj vždy jasný vítěz. Takoví bojovníci si zaslouží důstojnější konec. Trnitá cesta s názvem „život“ je však krajně nevyzpytatelná. 

Zdroj: iDnes, lubosbrabec.cz