Hokejová cesta Jana Ordoše: Nikdy jsem nedostal nic zadarmo

Jan Ordoš na sebe upozornil především v dresu libereckých Bílých Tygrů. Pod Ještědem se již v mládežnickém věku usadil v kabině extraligového áčka a za pět sezon stihl získat jeden mistrovský titul, dvě stříbrné medaile a dokonce čtyři Prezidentské poháry pro vítěze základní části soutěže. Talentovaného útočníka nemíjely ani pozvánky do české reprezentace, když se například zúčastnil světového šampionátu do dvaceti let. Vyzkoušel si jednu sezonu v SHL ve švédském klubu IK Oskarshamn. Jde o vyhlášeného dříče, který málokdy něco ošidí. Dnes Ordoš představuje stabilní nadprůměrný výkon s dalším růstovým potenciálem v extraligové třídě.

Kdy jste začal s hokejem?

Poprvé jsem se postavil na brusle, když mi byly asi tři anebo čtyři roky. Můj taťka vždycky chtěl, abych hrál hokej, ale neudělal ten první krok k tomu, abych šel na zimák. Musela se k tomu odhodlat až mamka. Takže k hokeji jsem se dostal rozhodnutím rodičů. Otec sám chtěl hokej hrát, ale jeho rodiče mu to nedovolili.

Vzpomenete si ještě na svůj první gól v životě?

Na ten si sice nepamatuji, ale jinak si důležité první góly vybavím. Mám dokonce schované puky. V extralize jsem se trefil ve Vítkovicích a ve fotbale by to byl vlastní gól. Nahrával jsem ze strany před branku a bek si to srazil do sítě. Tehdy jsem překonal Patrika Bartošáka.

Ve Švédsku to byla dorážka, ale pěkný gól jsem dal za reprezentaci. Povedlo se mi proměnit sólový nájezd. V tom utkání proti Finsku jsem jel dokonce třikrát sám na gólmana. Hattrick se mi povedl v dresu prvoligových Benátek nad Jizerou, když jsme zrovna hráli v Českých Budějovicích.

Nalezl jste v hokeji hned zalíbení anebo vás zpočátku příliš nebavil?

Do nějakých sedmi let jsem souběžně hrál fotbal, ale moc mě to nebavilo a ani mi to příliš nešlo. Když dneska kopnu do míče, tak je to úplná katastrofa. Tehdy jsem to takhle kombinoval, ale prostě se mi více líbil hokej, u kterého jsem zůstal dodnes.

Hokej přitom nepatří k úplně levným sportům.

To je pravda. Rodiče do toho dali hodně peněz, za což jim samozřejmě děkuji a vážím si toho. Nejsložitější období přišlo od nějaké osmé třídy do staršího dorostu, kdy jsme zlámal opravdu hodně hokejek. Táta mi pak vždycky musel koupit novou. I další věci stály dost peněz, takže rodiče měli s mou kariérou velké výdaje.

V hokeji se často hovoří ve smyslu, že kdo platí, ten hraje. Setkal jste se s něčím podobným?

Až tak na blízko jsem se s tím nesetkal, ale je jasné, že v hokeji hrají značnou roli agenti a rodiče. Když jsem se dostal do reprezentační osmnáctky a dvacítky, tak jsem kolem sebe cítil spoustu tlaků. Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale někteří kluci možná měli tu podporu silnější. Já jsem ale tohle nikdy neřešil. Chtěl jsem ukázat, že jsem lepší a buď to vyšlo anebo ne.

Jak se vůbec zpočátku vyvíjela vaše kariéra?

Do čtrnácti let jsem nastupoval za Ústí nad Labem, kde jsem nikdy nedostal nic zadarmo. Dá se říct, že jsem vždycky hrál se staršími hokejisty, takže to nebylo úplně jednoduché. Třeba v mladším dorostu jsem za trenéra Mareše tvořil až třetí útočnou lajnu, když jsem se moc nedostával na led. Řešili jsme tedy s rodiči jiné varianty. Pak navíc Ústí nad Labem spadlo z extraligy staršího dorostu, takže chyběla návaznost a já jsem přestoupil do Liberce. Tam jsme našli potřebné zázemí.

Byl jste rozený talent anebo jste si skutečně musel všechno vydřít?

Talent u mě nehrál tak výraznou roli. Myslím si, že jsem si vždycky musel všechno vydřít. Dával jsem si tréninky navíc, protože jsem se chtěl stále zlepšovat. Kdybych tyhle věci nedělal a neměl jsem patřičnou morálku, tak bych se asi do extraligy nedostal. Mojí motivací nebylo koukat na ostatní hráče anebo se na někoho dotáhnout. Prostě jsem chtěl být spokojený sám se sebou. Mít ze sebe dobrý pocit a vydat ze sebe maximum.

Co všechno jste musel hokeji obětovat a co vám naopak dal?

Vzalo mi to spoustu volného času a také několik kamarádů. Je to prostě celoroční dřina. Určitě si ale nestěžuji, protože jsem alespoň získal morálku a disciplínu. Myslím si, že každým rokem jsem zkušenější v tom, jak se starat o své tělo. Díky hokeji jsem se navíc postavil na vlastní nohy. Tyhle věci jsou určitě pozitivní.

Jak jste zvládal kombinovat sport se studiem?

Základka byla úplně v pohodě a potom jsem se přesunul na gymnázium. Vycházeli mi tam vstříc, když jsem dostával individuální plány a ani maturita neznamenala vážnější problém. Uvažoval jsem také o vysoké škole, ale zatím jsem se k tomu neodhodlal. V budoucnu to nevylučuji, ale teď to neřeším, protože se soustředím na svou kariéru.

Měl jste někdy chuť s hokejem seknout?

Určitě to bylo mnohokrát. Hlavně v období nějakých šestnácti let, kdy jsem prožil hodně smolný rok. Hned na začátku sezony jsem si zlomil kotník. Pak jsem se na měsíc vrátil, jenže potom jsem si pro změnu naštípl zápěstí. Tehdy jsem si říkal, jestli mi hokej za to stojí.

Potom ještě musím zmínit první rok na liberecké farmě v Benátkách nad Jizerou. Bylo mi tehdy sedmnáct nebo osmnáct let a za celou sezonu jsem vstřelil pouze jeden gól a to hned v premiérovém zápase. Přechod do mužů mi dělal velké problémy. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se s tím vyrovnal a začal jsem se na ledě cítit dobře. Tohle ještě bylo pod trenérem Pešánem.

Jaký byl největší rozdíl oproti mládežnickému hokeji?

Tenkrát byla první liga na trošku jiné úrovni než v současnosti, kdy tam většinou nastupuje spousta mladých kluků. Tehdy to byla náročnější soutěž, protože jsem narazil na hodně jmen, které jsem dříve sledoval v extralize. Tihle kluci sice nebyli tak rychlí, ale hodně chytří.

První liga měla velkou kvalitu, jelikož se z ní padalo, takže existoval mnohem větší tlak na výsledky. Potom se tahle soutěž na několik let uzavřela. Nyní se ale opět změnily pravidla, takže soutěž opět dostala grády.

Co se pak změnilo, že jste se stal pravidelným účastníkem extraligy?

Věděl jsem, že jsem členem mládežnických reprezentací, takže ve mně asi něco bude. V juniorce jsem dával poměrně dost gólů. Řekl jsem si, že to prostě nevzdám. Do Benátek navíc přišel trenér Jiří Čelanský a odešlo hodně zkušených hráčů. Dostal jsem větší prostor a docela se mi dařilo.

Několikrát jsem nastoupil za áčko Liberce, potom jsem odjel na světový šampionát dvacítek a nakonec jsem oslavil mistrovský titul. Dříve jsem si nemyslel, že extraligu zvládnu, ale šance přišla a nebylo to úplně špatné.

Jak jste se adaptoval v kabině plné mnohem zkušenějších borců?

Z Benátek si mě do Liberce vytáhl trenér Filip Pešán a dá se říct, že mě kluci hned vzali mezi sebe. Každému jsem okamžitě tykal. V kabině ale sedělo opravdu mnoho výborných hokejistů. Taková zlatá generace libereckého hokeje. Můžu zmínit například Lašáka, Radivojeviče, Birnera, Řepíka, Bakoše, Šimka anebo Ševce. To byl fakt úplně jiný level než v Benátkách nad Jizerou.

Tehdy jsem většinou nastupoval ve čtvrté lajně, a když jsme na tréninku jezdili situace tři na dva, tak třeba přes Šimka a Ševce se vůbec nedalo nahrávat. Byl jsem úplně zoufalý a nevěděl jsem, co mám dělat. Začátky byly náročné, ale postupně jsem si na to zvykl.

Jak vzpomínáte na mistrovský titul v dresu Liberce? Jak jste si užil oslavy?

Já tehdy naskočil do nějakých dvaceti zápasů, takže mi to ani jako mladému klukovi moc nedocházelo. Byl jsem samozřejmě rád, že jsem byl součástí takhle úspěšného mužstva, ale velkou zásluhu jsem na tom neměl. Byl jsem prostě ve správný moment na správném místě. Ani oslavy nebyly nijak bouřlivé.

Z posledního venkovního zápasu jsme přijeli na začátku týdne, takže jsme ani nikam nešli do města. Nějaká party proběhla přímo v liberecké aréně, ale žádná divočina. Ani na náměstí moc lidí nepřišlo, přestože šlo o první extraligový titul v historii Liberce. To bylo docela úsměvné.

Následovala stříbrná sezona, kdy jste ve finále podlehli Brnu. Jak na ni vzpomínáte?

Byla to velmi specifická sezona. Po mistrovském titulu jsem ji totiž začal znovu v Benátkách nad Jizerou, kde jsem naštěstí získával stále více prostoru. V říjnu jsem tam nasázel nějakých jedenáct gólů a dá se říct, že jsem první lize dominoval. Začal jsem tedy chodit hrát i do libereckého áčka, kterému se navíc zranilo pár útočníků. Dařilo se mi a natrvalo jsem se usadil v základní sestavě.

Povedlo se nám vyhrát Prezidentský pohár, ale play-off jsem začal na tribuně, protože trenér chtěl dát příležitost zkušenějším hráčům. Hned se však někdo zranil, takže jsem do toho naskočil a myslím si, že jsem předváděl velice kvalitní výkony. Udělal jsem nějakých devět bodů, takže jsem pomohl postupu do finále. Tam jsme ovšem narazili na našlapané Brno, které hrálo v top formě. Dodneška mě to mrzí, ale tehdy jsme na soupeře kvalitativně neměli.

Z individuálního hlediska vám nejvíce vyšel soutěžní ročník 2017/2018.

Z týmového hlediska nám to moc nevyšlo, protože jsme vypadli již ve čtvrtfinále, ale mně se docela dařilo. Dostal jsem solidní ice-time a dal jsem dvanáct gólů. Dokonce tehdy přišla pozvánka do reprezentace na přípravné zápasy proti Francii a Švýcarsku. Po téhle sezoně jsem v Liberci podepsal novou tříletou smlouvu.

Jak jste si vážil pozvánky do reprezentace?

Za tyhle zápasy proti Švýcarsku a Francii jsem byl určitě rád. Bral jsem to jako první zkušenost s reprezentací, když jsem si to jel hlavně užít. Na šampionát jsem určitě nemyslel, protože konkurence byla obrovská. Už dopředu jsem věděl, že šance dostat se na mistrovství světa je hodně malá.

Velkým zážitkem rozhodně musela být účast na světovém šampionátu dvacítek. Co si vybavíte z této akce?

Byl to skvělý zážitek, když se mi splnil jeden z mých hokejových snů. Vybavuji si hlavně můj gól do sítě Finů v naprosto vyprodané Hartwall Areně v Helsinkách. Dále mi naskočí, že jsem hned po Novém roce dostal na šampionátu horečku, takže jsem čtvrtfinále proti USA odehrál pod prášky. Nebylo mi vůbec dobře a ještě jsme prohráli 0:7.

Byla to ovšem vynikající zkušenost, protože tam nastupovaly současné hvězdy NHL. Za Finy například Puljujärvi, Aho a Laine. V americkém týmu nás hattrickem sestřelil Matthews, takže taky silný kalibr. (úsměv) Byl opravdu zážitek se na ně koukat.

Narůstalo vám s těmito úspěchy sebevědomí? A jak velkou roli hraje ve výkonnosti hlava?

Hlava hraje v hokeji důležitou roli, takže se na tomto snažím pracovat. Místo toho, aby mi předešlé úspěchy pomohly, tak mi ale paradoxně spíše uškodily. Jak už jsem zmínil, tak jsem před sezonou 2018/2019 podepsal v Liberci novou tříletou smlouvu, ale potom se mi vůbec
nedařilo.

Opravdu jsem se trápil a až do prosince jsem nedokázal dát gól. Bylo to fakt frustrující, protože jsem neproměňoval stoprocentní šance. Pak jsem se naštěstí zlepšit, když jsem do konce soutěžního ročníku vstřelil asi deset branek.

Tehdy jste nezvládli finálovou sérii s Třincem. Bylo to velké zklamání?

Dodnes nás to všechny mrzí. V pátém zápase jsme v prodloužení měli Třinec na lopatě, jenže dvakrát jsme trefili tyčku a oni se pak z ojedinělé šance prosadili. Za stavu 2:3 jsme jeli do Třince, kde jsme to bohužel taky nezvládli. Prohrát finále je hodně bolestivé. Hned další rok jsme znovu získali Prezidentský pohár, jenže následně se kvůli pandemii koronaviru sezona předčasně ukončila.

Před ročníkem 2020/2021 jste přestoupil do SHL do švédského klubu Oskarshamn IK. Váhal jste nad nabídkou ze zahraničí anebo jste to hned bral?

Tahle možnost se objevila celkem nečekaně. V Liberci jsem předtím strávil nějakých devět let, takže jsem po téhle nabídce hned skočil. Švédskou ligu jsem si chtěl vyzkoušet a Liberec mě naštěstí uvolnil. Určitě toho nelituji, protože to byla skvělá zkušenost. I dneska bych se rozhodl stejně.

Jak náročné bylo vystoupit z komfortní zóny? Vyměnit známé prostředí za cizinu.

Ze začátku jsem byl samozřejmě nervózní, protože jsem nevěděl, kam jdu. Všechno pro mě bylo nové. Spousta lidí by do toho možná nešla. Někdo nechce vystoupit z té komfortní zóny celou kariéru, ale já jsem se cítil na změnu prostředí připravený.

Jak se vám ve Skandinávii líbilo?

Skandinávie je určitě hodně specifická oblast a speciálně švédská liga je velice těžká. My jsme navíc neměli tak silný tým, takže jsme v zápasech nedominovali. Pro mě to byla velká změna, protože v Liberci jsme byli stále na puku a ve Švédsku jsme se najednou spíše bránili. Jinak komunikoval jsem tam pouze v angličtině, protože v týmu jsme měli spoustu cizinců.

Netvořily se v kabině skupinky?

Dá se říct, že jsme úplně stmelený kolektiv nebyli. Rozdělilo se to na dvě party, když jednu tvořili cizinci a druhou domácí hráči. Možná to bylo způsobené i koronavirovými opatřeními, když jsme měli dvě oddělené šatny. Pak se ale stejně jelo jedním autobusem na zápas, takže to bylo celkem postavené na hlavu.

Švédsko zaujalo ke koronavirové pandemii poměrně volný přístup. Všiml jste si toho?

Lidi pouze nemohli chodit na kulturní akce a do kina. Třeba do restaurace anebo ke kadeřníkovi si člověk normálně mohl zajít. Lidi tam ani moc neřešili roušky. Dá se říct, že mě to nijak výrazněji neomezovalo.

V čem se nejvíce liší život a hokej ve Švédsku v porovnání s Českou republikou?

Švédi jsou takoví klidnější a pohodovější. Podle nich je všechno pozitivní. Například se mi stávalo, že mě na ulici zastavovali lidi a chtěli si se mnou povídat. To bylo příjemné. Co se týče hokeje, tak ve Švédsku je všechno rychlejší a takticky vyspělejší. Vůbec se tam třeba nedohrávají souboje, takže zápasy jsou mnohem plynulejší. Některé týmy ze špičky tabulky byly na hodně vysoké úrovni.

Vy jste si však zvykl velice rychle, když jste zkraje sezony na ledě zářil. Jak jste si to
užíval?

Byl to doslova úvod z říše snů. Trošku jsem si na sebe vytvořil tlak a pak mi to moc nešlo. Začátek byl ovšem určitě super. Skoro pořád jsme vyhrávali, předváděli jsme kvalitní výkony a drželi jsme se hodně nahoře v tabulce.

Proč vám to pak přestalo jít?

Potom jsem odjel reprezentovat na Karjalu, kde jsem odehrál tři zápasy ve třech dnech, porazili jsme Finsko a Švédsko. Do Švédska jsem se vrátil v pondělí a hned v tom týdnu následovaly další tři utkání. Doma jsme nejprve porazili Djurgarden, ale mně se bohužel nepovedlo vstřelit gól a navíc jsem tam udělal takovou menší chybu při obdržené brance. Trenéři najednou úplně otočili. Předtím jsem měl náznaky, že mě chtějí podepsat i na další sezonu, ale od zápasu s Djurgardenem se vše změnilo.

Následující utkání s Leksandem jsem nastoupil ve čtvrté lajně, takže můj čas na ledě se výrazně snížil. Navíc se mi zdálo, že v klubu chybí pokora. Trenéři si asi mysleli, že vyhrajeme celou soutěž, což vůbec neodpovídalo realitě. Zbytečně nás stresovali a od Leksandu jsme prohráli šestnáct zápasů v řadě. Tohle se prostě vůbec nezvládlo.

Další věcí bylo nedostatečné zázemí. Když jsem odcházel do Švédska, tak jsem měl velká očekávání, ale na stadionu třeba úplně chyběla sauna anebo vířivka. Možnosti regenerace byly nulové, což se asi také projevilo. Byl jsem zvyklý na určitý standard, takže mě dost zklamalo, jak to tam vypadalo.

Jak se konkrétně projevovala menší důvěra trenérů?

Úplně jsem vypadl z přesilovek a po utkání s Frölundou mi bylo řečeno, že musím na ledě více bruslit. Tak jsem tam lítal jako blázen deset minut bez puku. Byl jsem z toho docela otrávený, ale trenér za mnou přišel, že se mu to líbilo. Měl jsem prý lepší nohy, ale skoro jsem se nedotkl puku, což mě zrovna nebavilo. Od té chvíle jsem cítil, že je něco špatně.

Potom jsem se sice na přesilovky vrátil, jenže tým už vůbec nefungoval. Padla na nás šílená deka. V České republice by takovou sérii porážek asi žádný trenér neustál. Navíc jsem se v závěru sezony ocitl nejprve v karanténě, a když jsem z ní vylezl, tak jsem se hned ukázal pozitivní. Trenérům a vedení švédského klubu se to asi hodilo do krámu, protože mezitím přivedli jiného útočníka. I vinou těchto okolností jsem pak nastupoval spíše sporadicky.

Neuvažoval jste ještě o tom, že byste zůstal v cizině?

Kdybych chtěl zůstat v zahraničí, tak bych asi musel čekat až do června anebo července na zajímavou nabídku. Z důvodu trvající pandemie kluby se smlouvami nespěchaly. Takhle se ozval Liberec a já jsem měl hned jasno. Je fajn, že jsem zpátky.

V budoucnu bych si ale ještě chtěl angažmá v cizině vyzkoušet. Láká mě například Finsko, Švédsko, Německo, ale všechno samozřejmě musí být podložené adekvátními výkony. Rád bych se ještě do zahraničí podíval, ale když to nevyjde, tak se z toho nezhroutím. Udělám však pro to maximum.

A co NHL? Patří mezi mety, ke kterým směřujete?

Kdybych udělal dobrou sezonu ve Švédsku, tak si myslím, že by si mě všimli. V tom případě by nějaká šance existovala, ale na kdyby se v hokeji nehraje. V současnosti to pro mě není téma. Je mi šestadvacet let, takže mám ještě poměrně možnost. Kdyby se to poštěstilo, tak bych za to byl hrozně vděčný, ale hlavu si s tím nelámu. Není to otázka života a smrti. Určitě ale budu pořád makat a třeba tahle šance přijde. Člověk nikdy neví.

Máte ještě nějaký hokejový sen?

Určitě bych chtěl ještě jednou zvednout nad hlavu mistrovský pohár. Hlavně bych si přál předvádět co nejlepší výkony, abych byl spokojený sám se sebou.

Litujete něčeho ve své dosavadní hokejové kariéře?

Určitě ničeho nelituji. Když se za tím zpětně ohlédnu, tak si myslím, že se všechno mělo stát právě takhle. Je to otřepaná fráze, ale co se stalo, to už se stejně nedá změnit.

Hokejisté jsou známí svými předzápasovými rituály. Máte také nějaký?

Myslím si, že tohle má úplně každý hokejista. Já si například dávám stejné jídlo před utkáním. Ve Švédsku to byl losos s bramborem a k tomu kuřecí maso. V Liberci si dávám kuřecí stehno.

Jste v kontaktu s konzultantskou společností 121 ELITE Sports. Kde hledat zárodky této spolupráce a jakým způsobem se angažujete?

S Honzou Černotou z 121 ELITE Sport jsme si poprvé zavolali asi tři roky zpátky. Zná mého taťku, takže jsme se spojili. On mi ukázal, jak pracuje se sportovci a mně se to docela líbilo. S klukama z 121 ELITE Sports jsem v kontaktu. Když něco potřebují zkonzultovat, tak jim poradím. Tahle spolupráce samozřejmě funguje i obráceně. Prostě si navzájem pomáháme. Je to ale spíše otázka budoucnosti, když teď mi to vlastně nebere žádný volný čas.

Jaké předpoklady by měl mít mladý sportovec, aby to dotáhl až na profesionální úroveň? A na co si třeba dávat pozor?

Je potřeba pořád makat a zároveň si hokej užívat. Já sám jsem si v hokeji prožil pár krizových situací a nikdy jsem nedostal nic zadarmo. Člověk si moc nesmí připouštět, že by ho to mohlo v životě živit. Hlavní věc je, aby to mladé kluky bavilo. Když to člověka nebaví, tak nemá smysl u toho zůstávat. Něco dělat na sílu nemá smysl.

Chtěl byste zůstat u hokeje i po skončení hráčské kariéry?

Upřímně jsem nad tím ještě moc nepřemýšlel. Akorát vím, že rozhodně nepřipadá v úvahu, abych se stal trenérem a asi i sportovním manažerem. Maximálně bych vystupoval v roli konzultanta anebo bych se mohl starat o kondici sportovců. Spíše si ale myslím, že bych se angažoval v úplně jiné oblasti.

V hokejovém prostředí asi vůbec nezůstanu. Hokeji se věnuji prakticky celý život, takže by bylo fajn si pak vyzkoušet i něco jiného. Konkrétní plán ale zatím nemám. V současnosti se zaměřuji na svou kariéru. A i kdybych se vážně zranil, tak bych neskončil na ulici, ale dokázal bych se o sebe postarat.

Čím vyplňujete volný čas?

Věnuji se své přítelkyni, rád chodím na výlety, protože mám rád přírodu. Pokud je špatné počasí anebo zima, tak se doma koukám na různé seriály, filmy anebo sportovní přenosy. Hodně se mi líbí Formule 1, když bych se někdy chtěl zajet podívat přímo na závody. Velice často také sleduji tenis. Mým sportovním vzorem je od malička Rafael Nadal, takže se snažím dívat na každý jeho zápas. Jednou za rok se podívám také na snooker, když zrovna probíhá mistrovská světa. V televizi si zapnu i fotbal, buď nároďák anebo pražskou Spartu, které fandím. (úsměv).

Čím vám Rafael Nadal jako sportovec imponuje?

Je obdivuhodné, jak dlouho se drží na špičkové úrovni. Pro mě je to opravdu hrdina. Každé jeho utkání prožívám. Dokonce jsem před dvěma lety viděl naživo jeho čtvrtfinálové utkání ve Wimbledonu, což byl pro mě obrovský zážitek. Když tam šel z jednoho tréninku, tak byl asi metr ode mě, ale kolem byla spousta lidí, takže jsem se přímo k němu nedostal. Když si na tohle vzpomenu, tak si říkám, že se mi splnil sen. Je obrovsky populární, což bych asi já neustál.

Jan Ordoš

Jan Ordoš se narodil se 18. září 1996 a hokejově vyrůstal v Ústí nad Labem, odkud se ovšem již v dorosteneckém věku přesunul do Liberce. Díky svému talentu a poctivé práci výkonnostně přerůstal mládežnické kategorie, takže si velice brzy vyzkoušel dospělý hokej. Nejprve na farmě v Benátkách nad Jizerou, aby následně koncem roku 2015 debutoval v extraligovém dresu libereckých Bílých Tygrů proti Mladé Boleslavi.

V ligových utkáních dosud odehrál celkem 515 zápasů, v nichž si připsal 121 gólů a 96 asistencí a nasbíral 217 kanadských bodů. Z šesti sezon vytěžil jeden mistrovský titul, dvě stříbrné medaile a čtyři Prezidentské poháry pro vítěze základní části extraligy. Upozornil na sebe také na mezinárodní úrovni, protože se zúčastnil světového šampionátu dvacítek. A nechybělo mnoho k tomu, aby se vešel také do nominace na mistrovství světa dospělých.

Za český nároďák už dokonce skóroval v souboji s Finskem. Po letech strávených v Liberci se na jednu sezonu odstěhoval do švédského IK Oskarshamn, kde získal další velice cenné zkušenosti.