Příběhy věrných: Věčný kapitán Realu Madrid a příklad mladým Raúl González Blanco

Real Madrid má ve svém klubové historii spoustu legend, jedna z nich však vyčnívá hodně vysoko. Raúl González Blanco byl střelcem, lídrem a milovaným kapitánem, zároveň to byl ale skvělý člověk a svým příkladným chováním šel příkladem mladším fotbalistům.

Jedna z největších ikon klubu, tvář Realu Madrid na startu 21.století a jeden z nejlepších střelců historie. Klub jej na svých stránkách popsal následovně:

„Rozený vítěz, neoddiskutovatelný lídr a madridský fanoušek. Symbol Realu Madrid, věčný kapitán, který reprezentoval madridské hodnoty na hřišti. Útočník s neuvěřitelným instinktem, který do každého zápasu vkládal maximum. Ukázkový vzor pro všechny, kteří kdy snili o tom, že se stanou fotbalistou.“

Pojďme si ale projít Raúlovu cestu od začátku. Narodil se 27. Června 1977 v San Cristobal de los Ángeles, což je předměstí Madridu. Fotbalové začátky ale nepochytil v akademii, nýbrž na ulici, na plácku s kamarády. 

“Myslím, že jsem začal hrát fotbal ještě než jsem se narodil. Máma mě volala k večeři a já nechtěl jít domů. Do mých 11 let byla moje fotbalová výchova jen na ulici s kamarády. Pokud jsem neměl s kým si jít zahrát, kopal jsem si o zeď. Ta se stala mým nejlepším kamarádem,” vzpomínal Raul na své dětství. 

Postaršený „Dani“

Zajímavostí je, jak to bylo s Raúlovou silnou nohou. Každý fotbalista má nějakou silnější, hodně leváků je třeba ortodoxních a slabší mají jen na opírání. U Raúla se však často uvádějí jako silné nohy obě. Jako malý totiž byl pravák, jenže po těžkém zranění musel začít více využívat levou nohu, která se později uváděla jako jeho silná. Zároveň se také uvádí, že má šest prstů na pravé noze, Raúl o tom ale nikdy sám nehovořil. 

Až v 11 letech se Raul připojil k organizovanému mužstvu, začínal v rodném San Cristobalu. Jeho začátky ale nebyly tak hladké. Cristobal totiž přijímal děti jen od 13 let, aby tak Raúla přijmuli v týmu, zfalšoval svůj průkaz, na který napsal jméno Dani, nechal se vyfotit v brýlích, aby vypadal starší a přidal si 2 roky. 

Jeho talent byl ale velice brzy spatřen a tak se záhy posunul do Atlética Madrid, kterému fandil jeho otec. Ten byl ostatně jeho velkou podporou. 

“Můj otec byl elektrikářem – byli jsme tvrdě pracující rodina. Byl ale mojí velkou oporou, vozil mě na zápasy i na tréninky. Vyžadoval ode mě dobré výkony, ale vždy mě podporoval,” zavzpomínal Raúl na podporu rodiny. 

U Colchoneros vydržel dva roky, než přešel do prestižní akademie Realu Madrid. Ve Valdebebas se poprvé přihlásil v roce 1992 a bílý dres nesvlékl až do roku 2010. 

Raúl zaujal natolik, že v sezóně 1994-95 vstoupil do profesionálního fotbalu. Jako sedmnáctiletý nasázel za Real Madrid C 16 gólů za pouhých 9 zápasů, což uchvátilo tehdejšího trenéra Jorge Valdana. 

První start za A-tým Realu Madrid

Člen legendární party Quinta del Buitre tehdy trénoval Real Madrid ve 40 letech, nebál se tak dát šanci mladíkům. Do A-týmu tak povolal Raúla, který debutoval za Real Madrid ve věku 17 let a 124 dní. Tehdy to byl klubový rekord, později jej překonal Alberto Rivera. 

Raúlův debut přišel 29. října na stadionu La Romareda proti Realu Zaragoze. Ihned při prvním startu přihrál na gól, větší uvítání si však schoval na Santiago Bernabéu. O týden později totiž Real v derby přivítal Atlético a Raúl krásným gólem levačkou do šibenice přispěl k výhře 4:2. V debutové sezóně nakonec Raúl nastoupil do 28 zápasů a pomohl k titulu devíti brankami. 

Hned ve druhé sezóně se Raúl prosadil do základní sestavy a jeho čísla byla na 18letého mladíka úchvatná. 19 gólů a 1 asistence za 40 zápasů v La Lize, 6 gólů a 2 asistence v 8 zápasech Ligy mistrů a jeden gól v Copa del Rey. Individuálně se mu sice dařilo, ne však týmu a vyhazovem to odnesl trenér Valdano. Real nakonec skončil až šestý a nekvalifikoval se do Ligy mistrů. 

Los Blancos ale převzal Vicente del Bosque a udělal z něj vítěznou mašinu, stejně tak z Raúla. Ten za 42 ligových zápasů nasázel 21 branek a přidal 8 asistencí. Real Madrid si tak vzal zpět ligový titul, což byl Raúlův druhý ve třetí sezóně. 

A v té další přidal i další velký milník. Real totiž v ročníku 1997/98 vyhrál Ligu mistrů, Raúlova sezóna sice po střelecké stránce trochu slabší, v lize dal 10 gólů v Lize mistrů 2, ale i tak byl důležitým článkem kádru. 

Fenomén Raúl

Postupně se Raúl stával ve Španělsku fenoménem. A tak na sebe nenechala čekat ani pozvánka do reprezentace, kde shodou okolností debutoval proti České republice, 9. října 1996. Na pražské Letné tehdy při kvalifikaci na MS 1998 odehrál celý zápas, který skončil 0:0. První gól v reprezentaci vstřelil ve svém třetím zápase, trefil se do sítě Jugoslávie na stadionu Mestalla ve Valencii. 

Ve španělské reprezentaci se postupně stal klíčovým hráčem. Jenže na týmové úspěchy neměl štěstí. Zúčastnil se MS 1998, 2002, 2006 a ME 2000 a 2004, ale ani jednou na zlato nedosáhl, zlatá generace přišla až po něm. Nejbolestivější moment přišel na EURO 2000. Čtvrtfinále proti Francii, Španělsko prohrávalo 1:2 a Raúl šel kopat penaltu, kterou zahodil. 

Ve španělské reprezentaci se v roce 2002 stal kapitánem a později i nejlepším střelcem historie, jeho počet se zastavil na 44 brankách. Zatím jediný, kdo ho překonal, je David Villa.

Rekordy a milníky 

Zpět ke klubové kariéře. V ročníku 1998/99 si Raúl stanovil svůj střelecký rekord v La Lize.  Nastřílel totiž 25 branek za 37 zápasů a to byla jeho nejproduktivnější ligová sezóna v kariéře. K žádné trofeji to ale nevedlo, to až v další sezóně mohl Real opět slavit velký úspěch. 

V ročníku 1999/2000 totiž Real Madrid ovládl Ligu mistrů a Raúl přispěl 10 brankami v 15 utkáních. K tomu přidal 17 gólů v lize a pomalu se stával nejlepším útočníkem světa. 

To potvrzuje i následující fakt. 15. Dubna roku 2000 vstřelil proti Zaragoze svůj stý gól v La Lize, bylo mu přitom stále jen 22 let. Góly dávat nepřestal a byl klíčovým hráčem v úspěšné éře Realu Madrid na začátku 21. Století. Oslavil tak titul v La Lize v sezóně 2000/01, o rok později vyhrál Ligu mistrů, v následující sezóně znovu slavil zisk ligového titulu. 

Právě v roce 2003 převzal další odpovědnost. Po odchodu Fernanda Hierra se totiž stal prvním kapitánem Realu Madrid a pásku nosil až do svého odchodu v roce 2010. Ve svých 27 letech se stal nejmladším jemnovaným kapitánem v historii Realu Madrid. V roce 2005 se fotbalista přezdívaný “El Ferrari” stal prvním hráčem, který nastřílel 50 branek v Lize mistrů. Zároveň se stal prvním hráčem, který v milionářské soutěži nasbíral 100 startů. 

Celkově u Ligy mistrů bych se trochu zastavil. Ta byla totiž jeho soutěží. Raúl jí ovládl třikrát, dlouhou dobu byl také rekordním střelcem, na kontě měl 71 branek. Tento rekord se zdál jako nepřekonatelný, než přišel jistý Cristiano Ronaldo a nasázel v Lize mistrů dvakrát tolik gólů. 

Je vtipné, jak se fotbal posunul, tehdy se považovalo Raúlův rekord za neuvěřitelný a když se řekla Liga mistrů, každému se vybavil Raúl. A dnes je to úplně jinak. 

Každým dalším vstřeleným gólem postupně Raúl vstupoval do historie Realu Madrid. Ligový titul získal ještě v sezónách 2006/07 a 2007/08. 

Celý výčet trofejí v Realu Madrid

La Liga  – 6x

Španělský Superpohár 3x

Liga mistrů 3x

Intercontinental cup 2x

Uefa Superpohár 1x

Osobní bilance se zastavila na číslech 741 zápasů, 323 gólů. 

Raúl navíc vstroupil i do historie španělského fotbalu. Pep Guardiola o něm prohlásil, že je to nejlepší španělský fotbalista v historii – velká pocta, když to přijde od Katalánce. 

V celé svojí kariéře byl obdivován nejen díky gólům, asistencím a své hře. Raúl byl považován za fotbalového gentlemana, za vzor mladší generaci. Nikdy neměl žádné výstřelky, nemá ani žádné tetování, byl to naprostý profesionál a vždy na hřišti nechal 100 %. Navíc za celou svojí kariéru neviděl ani jednu červenou kartu. 

Svou oddanost fotbalu ukázal i v rodinném životě. Raúl má totiž pět dětí, čtyři syny a jednu dceru. Nejstaršímu synovi dal jméno Jorge, na počest Jorge Valdanovi – trenér – co ho poprvé poslal do zápasu za A-tým Realu Madrid. U Raúlova gólu si asi vybavíte jeho častou oslavu – políbení prstenu. Tím dával najevo lásku ke své ženě, Mamen Sanz. 

K Realu Madrid vždy choval velkou lásku a respekt. Svým chováním na hřišti i mimo něj šel příkladem a bílým barvám zůstal věrný prakticky celou kariéru. Jeho sedmička na zádech vešla do historie, CR kvůli němu dostal devítku. I za své chování dostal přezdívku „Eterno capitán“, tedy věčný kapitán. 

Nikdo si nedokázal jeho odchod představit, přesto v roce 2010 přišel. “Je to pro mě těžký den. Stále se cítím jako fotbalista a budu dál hrát, ale budu navždy věrný Realu Madrid. Snažil jsem se tomuhle klubu odevzdat vše. Být hráčem Realu Madrid je největší sen, který si dokážete představit. Dnes, víc než kdy jindy, chci, aby všichni věděli, že každým pohybem, kličkou či gestem na hřišti jsem se ze sebe snažil vydat to nejlepší,” loučil se Raúl při svém odchodu z Madridu. 

Po odchodu z Realu měl několik nabídek z Ruska, z Kataru či z USA, Raúl si ale nakonec vybral Schalke, které mělo v sezóně 2010/11 nastupovat v Lize mistrů. Ani v Německu se jeho gólostroj nezastavil. Za dva roky nasázel 40 branek a přidal 21 asistencí v 98 zápasech a dopomohl Schalke k DFB Pokalu a Superpoháru. 

Po dvou letech už ukončil evropskou kariéru a připojil se ke katarskému Al Sadd. Po dvou letech oznámil konec kariéry, který si po pár měsících ještě rozmyslel a jednu sezónu odehrál za New York Cosmos. Poté už skutečně svojí bohatou kariéru završil. 

Trenérská kariéra

Svou oddanost Realu Madrid prokázal i po konci kariéry. Když chtěl nastartovat svou trenérskou kariéru, neudělal tak nikde jinde než právě ve Valdebebas. Začal u mládeže, hned po roce se však posunul ke Castille, což je druhý nejvyšší tým Realu Madrid. 

Po nástupu začal mladíkům ihned vštěpovat morální principy a hodnoty klubu. Hráčům zakázal nosit velká sluchátka, luxusní tašky, batohy a kabelky značek Louis Vuitton, Guci a podobně. Zároveň také nepotřebné luxusní šperky. Castilla hraje třetí ligu, kde jsou hráči často poloprofesionální. Raúlovi tak přijde nerespektující, aby hráči na jejich stadion přijeli s jednou věcí dražší než celý plat protihráčů. 

Zároveň vyžaduje od hráčů naprostou disciplínu. Zakazuje odmlouvání trenérům a také stěžování si na rozhodnutí rozhodčího. Po každém zápase musí hráči Castilly přijít za rozhodčím a poděkovat mu, stejně tak jako podat ruku soupeři. Jednou potrestal pár hráčů, kteří po vyhroceném utkání s Navalcarnero odmítli podat ruku soupeři. 

Klub je s jeho prací velmi spokojen, dokonce natolik, že po odchodu Zinedina Zidana byl považovaný za kandidáta na hlavního trenéra A-týmu. Nakonec se ale zvolila zkušenost Carla Ancelottiho s tím, že Raúluv čas přijde. A pro srdce madridisty asi není vhodnější hráč, kterého by fanoušci viděli na lavičce raději.

Zdroj: Real Madrid