Messi, nebo Ronaldo? Rivalita je u konce, kdo vlastně vyhrál?

Odvěká rivalita, která těžko hledá obdoby, je pravděpodobně u konce. Bylo to vše vůbec nutné? A kdo že tedy vlastně „vyhrál“? Maličký geniální Messi, nebo velký grandiózní Ronaldo?

Píše se rok 2009 a před zraky desetitisíců nadšených fanoušků vychází z útrob Santiága Bernábea Nejlepší fotbalista Planety. Jeho úsměv září stejně jako bělostný dres, na jehož zádech je nad velkou černou devítkou napsáno „Ronaldo“. Není ani třeba vědět kdovíco o hře s názvem fotbal, abyste na první pohled poznali, že krví toho mladíka proudí čirý elán. Jeho planoucí oči dychtí po gólech a trofejích. Chce být ze všech nejlepší a všichni okolo vědí, že jím je! V královském městě se té noci snad nenajde člověk, který by neusínal s představami nehynoucí slávy, jaká na jejich nového hrdinu čeká. Textilky nestíhají vyrábět další a další dresy, aby nasytily hladové fanoušky. V pokojích mnoha madridských slečen se mezi plakáty populárních zpěváků objevují podobizny pohledného atleta. Bujaré fiesty propukají nejen v Madridu, ale napříč celým fotbalovým světem. Klub, jehož image ještě před pár lety utvářeli Zidane, Carlos a David Beckham, má novou tvář. Nejskloňovanějším mužským jménem světa se na pár týdnů stává Cristiano.

Nedaleko na východ se mezitím nenápadně fotbalově zvětšuje malý Leo Messi. Nenechte se slovem „malý“ mýlit, je mu dvaadvacet. Výškou však nepřevyšuje metr sedmdesát. Na svůj vzhled se nijak zvlášť nezaměřuje. Celý život se vlastně dívá jen kamsi na zem, kde se mu k noze tulí míč. Celou Gáudího baštou se šušká, že tenhle argentinský trpaslík se má stát nejlepším fotbalistou historie, což prý už dlouho ví sám velký Ronaldinho. Ze své nenápadnosti má plachý mladíček ve zvyku vycházet vždy, když se rozzáří reflektory stotisícového svatostánku Camp Nou. Dokáže pak za pomoci nepochopitelných dovedností cupovat na kusy všechny týmy, které se jen opováží vstoupit na stejný trávník. Když se ale po zápase vrátí do šatny, je to zase ten skromný chlapec, který si byl prostě zahrát fotbal. Nikdy si nedělá velkou hlavu s tím, jestli se správně zatvářil do kamery, dal nejvíc gólů nebo byl vyhlášen mužem zápasu. Vždycky se jenom moc snaží, aby jeho tým vyhrál.

Netrvá to ani rok a fotbaloví nadšenci si uvědomují, že tím nejlepším nemůžou být tak docela oba. Odvěká rivalita královského Madridu a rebelující Barcelony nabývá nového rozměru. Tradiční El Clásico už není pouze nevraživým soubojem nejlepších týmů světa. Do boje teď vstupuje i otázka, čí dres má na sobě nejlepší fotbalista ze všech. Tato rivalita při střetech obou horkokrevných táborů zapříčiňuje nejeden krvavý šrám. Nejhůře ale dopadají obránci všech týmů, jimž se Messi a Ronaldo postaví do cesty. Rychlost Portugalcových nohou se stává fenoménem. Nikdo se jí nedokáže vyrovnat a uchránit tak vlastního brankáře, kolem nějž se pak mnohdy prožene nejedna dělová koule, z Cristianovy kopačky samozřejmě. Proti Leovi je to snad ještě horší. Soupeři se ho snaží lapit jako dotěrný hmyz, nemají však sebemenší šanci. Ve snaze odlepit merunu od maličkých Argentinských nohou mnohdy sami končí v komických karambolech s obličejem na mokrém trávníku. Není pochyb, že tito dva géniové nemají na celém světě důstojnou konkurenci.

Cristiano a Leo se coby soupeři potkali ještě dříve, než se začali pravidelně střetávat v domácí lize. Barcelona vyzvala před koncem sezóny 2008/2009 k finálovému zápasu Ligy mistrů někdejší Fergusonův United, v jehož čele byl právě Ronaldo. Známé to scény. Sir Alex žvýká jednu za druhou a svou nervozitu ještě očividněji projevuje soustavným klepáním zaťatou pěstí na stehno. Ještě profláklejší je pak momentka, na níž nikým nebráněný Messi hlavičkuje a míč padá za záda vyděšeného van der Sara. Zápas toho dne skončil 2:0 pro Lea a jeho Barcelonu. Cristiano poprvé a naposledy prohrál finále soutěže, jejímž gólovým králem se měl už za pár let stát.

V létě roku 2009 začal ten pravý souboj. Cristiano a Leo se konečně střetávají v jedné lize. Oba obdařeni neskutečnými schopnostmi a se dvěma nejlepšími kluby světa v zádech. Boj o španělský trůn může započít. Od té doby dnes uplynulo téměř přesně 9 let. Za ty roky se oba dva borci stali největšími legendami své generace. Vytvořili si stamilionové zástupy fanoušků, kteří by za ně dali ruku do ohně. Messi kdysi hrával jako hrotový a podhrotový útočník, Ronaldo nastupoval na křídle. Postupem času se do krajních prostorů dostal i Argentinec a s přibývajícím věkem si oblíbil spíše tvorbu hry než skórování. Opačným způsobem se za ty roky změnil Portugalec. Začal se více a více tlačit před soupeřovu branku a z jeho hry se postupně vytratilo takřka vše, kromě zakončování. Messi se v posledních letech zatáhl až na pozici středopolaře a soustředí se především na playmaking, což mu ale, jak je vidno, nebrání v zisku Zlaté kopačky pro nejlepšího střelce Evropy. Ronaldo dokáže být i ve třiatřiceti nepostradatelný, ale mimo šestnáctku se toho od něj už mnoho neočekává.

Tolik k širšímu úvodu, který je spíše připomínkou oněch nezapomenutelných let, jenž pro nás Cristiano a Leo připravili. Nikdo za vás nehodnotí a ani nebude hodnotit, kdo je nejlepším fotbalistou posledního desetiletí. Pokusím se proto pouze nabídnout názory řady zasloužilých fotbalových ikon a pochopitelně neopomenu ani statistiky, které představují prakticky krystalickou formu objektivity.

Kohokoliv na světě se můžete zeptat na jeho názor. Každý má svého oblíbence. Co jsou ale všechny naše preference v porovnání s  výběrem těch, kteří se stali celosvětovými fotbalovými legendami? Jestli má do tohoto sporu kdokoliv co mluvit, tak právě zasloužilí hráči a trenéři. Proto jich pár zmíním a pochopitelně se vyhnu těm, kteří preferují toho či onoho na základě vzájemného přátelství, které si vybudovali jako spoluhráči. Když tedy pominu borce Realu, Manchesteru a Portugalce, nepodařilo se mi během krátkého průzkumu najít jediného zvučnějšího jména, jehož majitel by považoval Ronalda za nejlepšího fotbalistu světa. U Messiho je situace poněkud opačná. Malého Argentince považují za lepšího například Wenger, Lineker, Pelé, Ronaldo, Gerrard, Torres, Beckham, Totti, Hazard, Vidal, Hart, Luiz, Persie, Lopetegui, Rooney, Keane, Scolari, Hagi a dokonce i bývalý trenér Realu Madrid a Portugalec José Mourinho. Messi i Ronaldo jsou pochopitelně často tázáni osobně, kdo že je vlastně nejlepší hráč na světě. Cristiano novinářům nedávno sdělil: „Jsem nejlepší fotbalista v historii. Neexistuje kopmlexnější hráč než já.“ Od Lea jsme mohli slyšet: „Nepovažuji se za nejlepšího, jsem prostě jenom další z mnoha hráčů.“ Za nejlepšího v historii tedy Argentinec nemá sám sebe, ale Brazilce Ronaldinha, jak je známo z dřívějších rozhovorů.

Nyní pojďme zabrousit do statistik, které jsou všechny zaměřeny na období posledních devíti let, kdy se podmínky obou borců sobě nejvíce přiblížily. Pojímají všechny soutěže, jichž se Messi s Ronaldem zúčastnili, včetně zápasů za národní týmy. Nejprve zmíníme počet her obou fotbalistů a celkový součet vstřelených branek. Cristianovi se ve 412 mačích povedlo nasázet 427 gólů, Messi si zahrál o 5 zápasů více a jeho konto prozatím hlásí číslo 417. Pokud budeme přesnější a zahledíme se na počet odehraných minut, Argentinec je o nepatrný kousek lepší. Na vstřelení branky totiž potřebuje průměrně 84 minut, Cristiano 85. Asistencí Leovi napočítali už 148, Cristianovi 117. Pro novou posilu Juventusu jednoznačně mluví statistika vyhraných vzdušných soubojů, průměrně zvítězí v 1,4 nadzemních duelech za zápas, drobný Argentinec je na tom sedmkrát hůře. Proč ale zmiňuji právě tuto disciplínu mezi prvními? Pouze z hlediska přehlednosti. Žádnou další statistiku, která by výrazně mluvila ve prospěch Ronalda, už totiž nenajdeme. Aby nebyl tento článek až nesmyslně dlouhý a monotónní, zmíním pouze několik málo herních činností, v nichž je Lionel Messi podle řeči čísel doslova o třídu výše. Počet úspěšných driblinků, přihrávek, dlouhých míčů nebo pasů za obranu. Zde je jakékoliv porovnávání naprosto nemístné. Argentinec získal 223 ocenění pro muže zápasu, Portugalec „pouze“ 131. Pro Lea suverénně mluví i průměrný zápasový rating počítaný ze všech statistik. Po celém světě naprosto nedostižné číslo 8,61, kterým se může pyšnit hráč Barcelony, je na míle daleko od Cristianovy cifry 8,14, která se už sama o sobě velmi těžce překonává. Zmínit můžeme i hráčskou disciplinovanost, jejímž svědkem vždy byl a bude počet karet. Ronaldo si vysloužil celkem 4 červené, Lionel ani jednu. Zdrojem těchto informací je prestižní web whoscored.com.

Zapomínat bychom neměli ani na týmové a individuální trofeje, na něž Leo a Cristiano v posledních devíti letech dosáhli. Ronaldův nejužší seznam obsahuje 4 Zlaté míče, pohár pro vítěze Mistrovství Evropy, 4 trofeje Ligy mistrů, dva poháry za španělskou ligu a další dva za domácí Copa del Rey. Nejlepším střelcem Evropy se stal čtyřikrát. Messi získal 5 Zlatých míčů, dvakrát opanoval Ligu mistrů, šestkrát vyhrál s Barcelonou LaLigu a pětkrát pozvedl nad hlavu španělský pohár. Zlatých kopaček má na kontě 5. Zde je ve výsledku vhodné konstatovat, že Lionel je s Barcelonou takřka suverénní na domácí půdě, zatímco Ronaldo dosáhl největších úspěchů mimo španělské soutěže. Ještě jednou pro jistotu opakuji, že výše uvedený seznam trofejí se vztahuje pouze k období posledních devíti sezón. Nebýt toho, Cristiano má samozřejmě stejný počet Zlatých míčů jako Leo a jeden jako druhý by měli vypsáno o mnoho pohárů více.

Po devíti letech tato sága z větší části končí. Cristiano Ronaldo je pro LaLigu minulostí a my už zřejmě nikdy nebudeme mít dostatečnou možnost srovnat ho s Lionelem Messim. Dost možná už ani jeden nevyhraje Zlatý míč a čeká nás nová éra. Kdo se tedy stal vaším vítězem? Kdo nám toho předvedl více? Otázka zůstává stále stejná. Lionel Messi, nebo Cristiano Ronaldo?

Hlasujte v anketě ZDE