Fotbal
El Clásico, největší zápas světa. Kde vznikla nenávist mezi Realem Madrid a Barcelonou?
El Clásico je bez jakékoli diskuze největším fotbalovým zápasem světa. Souboj Realu Madrid a Barcelony pravidelně přitahuje největší množství diváků a poutá obrovské emoce. A to i po odchodu Cristiana Ronalda a Lionela Messiho. Kde se však nenávist zrodila?
Zdroj: Jan S0L0, CC BY-SA 2.0
El Clásico je bez jakékoli diskuze největším fotbalovým zápasem světa. Souboj Realu Madrid a Barcelony pravidelně přitahuje největší množství diváků a poutá obrovské emoce. A to i po odchodu Cristiana Ronalda a Lionela Messiho. Kde se však nenávist zrodila?
Rivalita mezi Realem Madrid a Barcelonou sahá daleko za hranice sportovního zápolení. Promítá se do ní totiž i nenávist mezi městy Madridem a Barcelonou a celkově mezi Španělskem a Katalánskem.
Rivalita mezi oběma celky má i politické důvody. Ačkoli oba kluby byly založeny na přelomu 20. století, nenávist se začala rodit až kolem roku 1930.
Barcelona byla založena v roce 1899, Real Madrid o tři roky později v roce 1902. Když se utkaly oba celky poprvé v roce 1902, Bílý balet pod tehdejším názvem Sociedad Madrid FC existoval pouhé dva měsíce.
Není tak divu, že Barcelona v historicky prvním střetnutí zvítězila 3:1. Duel se odehrál v Copa del Rey, a vzhledem k faktu, že oba celky hrály regionální soutěž, byl španělský pohár jediná možnost ke vzájemnému střetnutí.
La Liga se zrodila až v roce 1929, od té doby se tak týmy potkávaly mnohem častěji, což napomohlo k růstu rivality. Duely mezi Realem a Barcelonou se jako „El Clásico“ dříve nazývaly jen ve španělském poháru, dnes už se však takto tituluje každé vzájemné utkání. K dnešnímu dni Real Madrid ovládl 99 střetnutí, Barcelona 96. Zrodilo se také 52 remíz.
Zrod nenávisti
Španělská občanská válka v letech 1936-1939 předznamenala nenávist mezi Realem Madrid a Barcelonou, a přidala ještě více politických motivů do vzájemných střetnutí. Po vítězství fašistické strany se k moci dostal generál Franco, který používal Real Madrid k demonstraci své síly, zakázal tak například používání katalánštiny.
Zatímco Bílý balet tak kvůli generálu Francovi v zápasech reprezentoval fašistickou stranu, Barcelona reprezentovala povstaleckou skupinu Katalánska. A tady začaly vznikat první problémy.
Dá se takřka bez problému říct, že největší nenávist mezi oběma celky se zrodila v semifinále Copa del Generalísimo v roce 1943. V prvním duelu na stadionu Les Corts v Katalánsku vyhrála Barcelona 3:0. Hráči Realu byli hrubě nespokojeni se všemi třemi brankami, které podle nich rozhodčí Fombona Fernández nesprávně uznal.
V novinách po celém Španělsku druhý den stálo: „Samotné prostředí způsobilo, že Madrid inkasoval tři branky, které byly absolutně nefér.“
Domácí fanoušci navíc po celý zápas hlasitě pískali na hráče Realu Madrid, což se v hlavním městě Španělska bralo jako zrada. Brankář Los Blancos Eduardo Teus, který současně psal pro deník AS, nazval chování barcelonských fanoušků jako „útok na reprezentanty Španělska“. Další média se přidala a napadla Barcelonu z organizování celé akce proti Realu Madrid.
Prezident Realu Madrid Ramón Mendoza dal v oficiálním prohlášení najevo svou nespokojenost.
„Dostala se k nám zpráva, že fanoušci si mohli dojít do El Club baru na ulici La Victoria, kde dostávali píšťalky. Další dostávali píšťalky rovnou ke svému lístku,“ tvrdil o „přivítání“ v Barceloně, se kterou do té doby neměl vyloženě nepřátelské vztahy. Ale nyní v Madridu začala kampaň na odplatu.
V odvetě tak byli hráči Barcelony zastrašováni, fanoušci dokonce napadli klubový autobus cestou na utkání. Útočník Blaugranas Mariano Gonzalvo se nechal slyšet, že už před začátkem utkání bylo pokutové území Barcelony zahrnuto mincemi.
Utkání nakonec skončilo výsledkem 11:1 pro Real Madrid, spíš než sportovní počin to byla ale velká ostuda. „I kdyby Azulgranas hráli špatně, opravdu špatně, skóre by nikdy nebylo tak astronomicky vysoké. Jenže oni vlastně vůbec nehráli,“ napsal novinář Juan Samaranch. „V jednu chvíli jsme si řekli: ‚No tak běžte, dejte si gólů kolik chcete‘,“ uvedl po letech brankář Barcelony Luis Miró.
Poslední žijící pamětník této události, Fernando Argila, který byl náhradním brankářem Barcelony, tuto událost shrnul takto:
„Mezi Madridem a Barcelonou rivalita neexistovala. Tedy do onoho dne. Fanoušci, v reakci na první utkání, vytvořili nepřátelskou atmosféru. Přišel k nám někdo do kabiny, myslím, že to byl policista. Oznámil nám, že se nesmí stát nic nepříjemného. Jeho návštěva a ta nepřátelská atmosféra, to stojí za tím výsledkem. V ten den se zrodila rivalita mezi Realem Madrid a Barcelonou. Vše se stalo jen kvůli politice,“ uvedl Argila.
Alfredo Di Stéfano
Dalším důvodem je (ne) přestup jednoho fotbalisty, který se později silně zapsal do historie Realu Madrid. Alfredo Di Stéfano je naprostou ikonou Bílého baletu, jedním z nejlepších fotbalistů historie, ale také dalším důvodem nenávisti mezi Madridem a Barcelonou.
Do roku 1950 měla ve vzájemných duelech navrch Barcelona, to však změnil příchod jediného hráče. Argentinský šikula Alfredo Di Stéfano naprosto změnil kurs ve prospěch Bílého baletu, fotbalistův transfer ale rozhodně nebyl tak ladný jako jeho pohyby na hřišti.
Když byla v argentinské lize stávka, Di Stéfano si odskočil do Kolumbie, kde hrál za tým Los Millionarios v Bogotě. Tam zaujal Real Madrid i Barcelonu natolik, že jej chtěly oba kluby okamžitě podepsat. A to se také stalo. Doslova.
Kvůli zmatkům při přestupu z River Plate do Millionarios s Argentincem podepsaly smlouvu oba celky, a jak Real, tak Barcelona si nárokovaly právo na registraci Di Stéfana. Do celé věci se musela vložit organizace FIFA, která nakonec rozhodla, že právo na hráče mají oba kluby a musí si jej navzájem půjčovat. Ponížený prezident Barcelony byl představenstvem klubu donucen rezignovat a vedení zrušilo Di Stéfanovu smlouvu.
Argentinský fotbalista se tak přesunul do Madridu, kde ještě více rozčířil nenávist hned při prvním startu proti Barceloně. Rivalovi z Katalánska totiž vstřelil dva góly, a připomněl tak fanouškům velké selhání vedení klubu.
Real Madrid s Di Stéfanem v kádru vyhrál pětkrát Pohár mistrů evropských zemí (současnou Ligu mistrů) a právě rodák z Barracas měl na těchto úspěších obrovský podíl.
Když na Santiago Bernabéu přicházel, Real měl poměrně obyčejný tým, proto Španělsku vládla dlouhá léta Barcelona. Di Stéfano však takřka sám obrátil vývoj vzájemných střetnutí a ukončil dominanci Barcelony. I vzhledem k faktu, že barcelonští fanoušci mohli tohoto hráče vídat na svém stadionu, se ještě více rozhořela rivalita mezi Realem a Barcelonou nejen na hřišti.
Figo
Dalším fotbalistou, který přiživil nenávist mezi Realem Madrid a Barcelonou, je portugalský záložník Luís Figo.
Když Florentino Pérez v roce 2000 kandidoval na prezidenta klubu, slíbil, že v případě výhry přivede na Bernabéu zástupce kapitána Barcelony Figa. Nikdo Pérezovi nevěřil, že by mu se mu tento kousek mohl povést, zkušený obchodník už měl ale smlouvu v kapse.
S Figem totiž podepsal kontrakt na 2,4 milionu dolarů v Realu Madrid, pokud vyhraje prezidentské volby. Kdyby Portugalec chtěl dohodu porušit, musel by Perézovi vyplatit 30 milionů dolarů. Dokud patřil Figo Barceloně, vše zapíral a tvrdil, že zůstane hráčem Blaugranas. I přes to se však 24. června ikona portugalského fotbalu fotila s bílým dresem v Madridu.
Jediným způsobem, jak mohla Barcelona Figově přestupu zabránit, bylo vypláznout pokutu 30 milionů dolarů. To by tehdy znamenalo zaplatit pátou největší přestupovou částku v historii fotbalu… za podepsání vlastního hráče.
Prezident Barcelony Joan Gaspart později uvedl: „Figův tah nás zničil.“ Portugalský míčový kouzelník se rázem stal nepřítelem fanoušků Barcelony číslo jedna. Při návratu na Camp Nou byl počastován bannery s názvy „Jidáš“, „Žoldák“ či „Podvodník“. V Katalánsku se dokonce pro slovo zrádce ujala nová přezdívka – Figo.
Fanoušci na Figa házeli flašky, cigarety, pomeranče, dokonce i pár mobilů, prostě vše, co jim přišlo do ruky. Ve své třetí sezóně v roce 2002 v utkání na Camp Nou vygradovala nenávist na nejvyšší možnou míru. Figo byl na hrací ploše zahrnut mincemi, nožem, flaškou od whisky a dokonce i prasečí hlavou. Nejčastěji předměty létaly ze sektoru, kde sídlí Boixos Nois, před kterým musel Figo zahrávat rohový kop.
Současné El Clásico
I v současnosti je El Clásico velice vyhrocené, málokterý zápas se ale vyrovná období z let 2010- 2013, kdy lavičce Realu panoval José Mourinho. Každý tehdejší zápas působil jako válka, častěji než krásné fotbalové momenty jsme vídali strkanice, potyčky a nespočet karet. Velice často i červené, spíše na straně Realu.
José Mourinho versus Pep Guardiola, Cristiano Ronaldo versus Lionel Messi, Sergio Ramos versus Carlos Puyol. Tyto zápasy byly prostě jedinečné a sledoval je celý svět.
Žádný zápas kromě finále Ligy mistrů se nevyrovnal sledovanosti El Clásica, které bylo vyhrocené několik týdnů dopředu.
Mezi nejznámější incidenty patří moment, když si to při jedné strkanici José Mourinho namířil k asistentu Barcelony Titu Villanovovy a prstem ho píchl do oka. Mourinho se později omluvil.
Nenávist mezi oběma celky a fanouškovskými tábory byla zřejmě jedna z největších právě v tomto období, kdy hrací plocha připomínala spíše válečné pole. I tak ale na tato utkání nikdo nezapomeneme.
Zdroj: Wikipedia, Real Madrid, Barcelona
-
Fotbalpřed 8 hodin
VIDEO: Fanynka Kolumbie při zápase ukázala prsa, získala si potlesk celé tribuny
-
Chance Ligapřed 10 hodin
Sparta chystá velký přestup. Lars Friis žádá posilu z ostravského Baníku. Ve hře jsou až dva miliony eur
-
Fotbalpřed 3 dny
O Spartu v Lize mistrů není zájem? Lístky na Atlético jdou do volného prodeje. Moc drahé, hlásí fanoušci
-
Hokejpřed 3 dny
Finská média žasnou nad Nečasem: Carolině se ho nepovedlo zbavit a on je teď nejlepší v týmu. Navíc překonal rekord