Sparta před startem Extraligy: Enormní tlak a vysoké ambice. Touha po titulu je nezkrotná

„Teď, nebo nikdy,“ bylo by vhodné napsat. Jenomže to už tady vlastně někdy bylo. A to hned loni. Pražská Sparta odhodlána s velkou vizí, touhou, nabitým kádrem a vším, co klub k titulu potřebuje. Jenomže zase zůstala mezi poraženými. Co víc, vrchol byl snad ještě dál než v nejtemnějších představách. Letos stojí Pražané znovu na startovní čáře. Znovu se pokusí dobýt vytoužený grál. Patnáctileté čekání je už prostě nesnesitelné. 

Neobjektivně budu stejný jako 99 % fanoušků, když řeknu, že zrovna Spartě to nepřeji. U Sparty se to má většinou takhle. Buď ji milujete, nebo ji nenávidíte. Nic mezitím většinou není. Budu-li však zcela objektivní a upřímný, tak musím napsat, že málokdo si ten pohár zaslouží víc.

V klubu udělali za poslední léta úplně všechno, co šlo. Vyměnili vedení, trenéry, nastavili politiku, udělali z velkoklubu rodinné prostředí. Celá ta masa lidí táhne poslední roky za jeden provaz, přesto se jim stále nedaří vrátit se na hokejový trůn.

V loňské sezoně to vypadalo, že Spartě minimálně v cestě do finále nemůže stát nic a nikdo. Nerozhodil je ani nějaký covid, přestože ekonomika klubu musela zařvat bolestí možná nejvíce z celé Extraligy. Hlavní město v kombinaci s velkou halou a vysokou poptávkou, stála klubovou kasu těžké miliony. 

Základní část se jim povedla excelentně, nad pohárem Prezidenta ČSLH se mohli však pouze lehce pousmát. Nic jiného než ten Masarykův nemělo váhu.

Jenomže v úvodu semifinále roztrhali Bílí Tygři jejich sebevědomí snad na milion kousků, když po třech zápasech vedli v sérii 3:0. Zdecimovaná Sparta se zvedala z posledních sil a dotáhla boj o finále až do sedmého zápasu. S těžkými následky z úvodu série však nakonec rudá armáda padla.

NOVÉ TVÁŘE DO ZBROJE

Šampioni se nerodí během jedné šťastné chvíle v porodnicích, jak to známe z pohádek. Šampionem se může stát pouze ten, kdo schytá všechny těžké rány, zvedne se, oklepe, zkusí třeba něco změnit a jde do boje znovu po hlavě. A když to nevyjde, tak znovu. Jiná cesta by Spartě k vytouženému poháru ani vést nemohla.

I přes slibně vypadající kádr nakonec nezůstal v týmu kámen na kameni. Z kabiny pražského týmu se během léta vystěhovalo hned dvanáct borců. Nutno dodat, že rozhodně žádní béčkoví hráči na hraně sestavy. Je to nějakých téměř 250 kanadských bodů z poslední sezony. To už je slušná porce.

Vůbec úplně nejklíčovější bylo pro Spartu udržet trio Řepík, Horák, Sobotka. Na těchto hráčích tým stavěl loni a bude stavět i teď.

Na doplnění odchozích hokejistů zareagovalo vedení dost zajímavě, leč na první pohled trochu nepřiměřeně. Pravdou je, že až někde do ledna mají kluby stále možnost doplnit kádr. Mezi příchozími je však “pouze” šest hráčů, tedy přesně polovina proti tomu, kolik jich odešlo.

Nicméně na druhou stranu žádní nazdárci. Všechno elitní borci, kteří budou schopni doplnit kompletní dvě lajny do maximální možné síly tak, že můžou v Extralize plnit statistické tabulky produktivity. Vazby elitních hráčů z minulé sezony by však alespoň částečně měli trenéři zachovat.

Vedení klubu vkládá hodně naděje do švédského útočníka Erika Thorella. Do Sparty přišel s úkolem sbírat body. Sám tuhle úlohu bere. „Nezříkám se toho. Chci dávat góly, sbírat body a hlavně vyhrávat,” řekl nedávno pro Deník Sport.

Ani šéfové na střídačce nezůstali pohromadě. Miroslav Hořava poslední porážku neunesl, bez nějaké žádosti ostatních prostě pláchnul pryč. Nicméně byl údajně tenhle krok v plánu už někdy kolem ledna během rozjeté sezony.

Tíha všech starostí tak znovu sedla na hlavu Josefa Jandače, jenž taky zvažoval rezignaci. Nakonec se však rozhodl ve Spartě zůstat. „Víte, jak to je… Jsem na Spartě už nějaké roky, furt se tady válí nějaký kámen. Nechtěl jsem, ať se tady pořád řeší, jestli se to s Jandačem konečně povede nebo ne,” řekl asi před měsícem v rozhovoru pro iSport.

Sportovní ředitel Petr Ton má však o kvalitách tohoto trenéra jasno, přestože s ním řada fanoušků nesouhlasí: „Medailí má hodně, je to nejúspěšnější trenér v základní části. Stejně jako čeká strašně dlouho na titul Sparta, čeká na něj i Pepa. Kdybychom mu nedůvěřovali, uvažovali bychom jinak.”

PATNÁCTILETÉ ČEKÁNÍ A OBROVSKÝ TLAK

Na Spartě se prostě bude mluvit o nejvyšších ambicích kdykoliv. I kdyby čekali na titul dalších 30 let, patrně pořád budou toužit po nejvyšší metě. Taková je nejzdravější možná sportovní filozofie, takhle to má být. Problémem na Spartě však muže být, že k vysokým cílům se přičítá taky velký tlak.

Finanční možnosti má Sparta obrovské. Asi se nedá mluvit doslova o bezedné truhle, ale samotná jména na soupisce dávají jasně najevo, že tady problém opravdu není.

Jenomže každý hráč, který přijde do Sparty, je vystaven enormnímu tlaku. Ten v play-off graduje ještě víc. Ať už je to nejvyšší vedení nebo téměř vyprodaná O2 Aréna, všichni chtějí vrátit slávu do hlavního města.

Asi jen samotní hokejisté mohou posoudit, jak se pod takovým očekáváním hraje. Tým zkrátka nemůže překvapit, ale pouze zklamat. Takhle je to každý rok.

JASNÝ CÍL, TĚŽKÝ ÚKOL

Do nové sezony vstupuje Sparta zase o něco silnější a zkušenější než loni. Jestli to bude po základní části Prezidentský pohár, to asi nikoho příliš nezajímá. Na titul kádr má, o tom žádná.

Třeba by k velké touze pomohl i kus štěstí ve vyřazovacích zápasech, ani bez toho se šampioni neobejdou. Na finále Sparta jednoznačně má. Skoro bych řekl, že minimálně. Pak už to bude stát na slovech klasika: „Děj se vůle boží.”

Zdroj: Tipsport Extraliga; HC Sparta Praha, iSport