Česká reprezentace na Euru 2020: Obecná analýza

Česká reprezentace dosáhla na Euru velkého úspěchu. Čtvrtfinále je výsledkově nadplán a současný strop. Výkonnostně to však taková sláva nebyla. Pomocí dat a taktické analýzy jsme zanalyzovali počínání českého týmu. Jaký byl přístup českého týmu k utkáním, čím Češi slavnějším soupeřům dokázali znepříjemnit hru a co vůbec nevyšlo?

OBECNĚ O ČESKÉM TÝMU

Český tým se v kvalifikaci hodně spoléhal na své fyzické dispozice, sehranost a omezení jednoduchých chyb v defenzivě.

ROZEHRÁVKA

Proto stopeři při rozehrávce posílali dlouhé míče za obranu, kam si nabíhalo křídlo, střední ofenzivní záložník nebo případně i hrotový útočník. Takové posílání dlouhých míčů je nekontrolované a na náhodu, stopeři soupeřů je většinou sebrali, ale poté nastal český counterpressing, při kterém čeští hráči využívali svých fyzických dispozicí.

Je potřeba říct, že taková strategie má k modernímu pojetí fotbalu hodně daleko, ale zároveň vycházela a byla poměrně efektivní. Vzhledem ke konstruktivnosti stoperů a Vaclíka by totiž ani nebylo možné rozehrávat pod tlakem a dlouhými míči se Čechům alespoň povedlo vytvořit tlak na soupeře. Svěřenci Jaroslava Šilhavého byli také velice úspěšní ve sbírání odražených míčů.

Na první vizualizaci zleva můžete vidět všechny přihrávky z defenzivní třetiny — čeští hráči hrávali dlouhé míče do kraje hřiště za soupeřovu obranu, což je krásně zvýrazněno na druhém a třetím hřišti.

Strategie dlouhých míčů do kraje je patrná na přihrávkách stoperů i gólmana Vaclíka.

STRATEGIE PROTI STŘEDNÍMU/NÍZKÉMU BLOKU SOUPEŘE

Pokud byl soupeř zatlačen alespoň do středního bloku, tak se Češi snažili neustále rotovat v krajních prostorech. Rotování bylo opravdu neustálé, hráči si měnili pozice, drželi mezi sebou poměrně malé vzdálenosti a snažili se dostat k centru ze strany. Česká reprezentace hrála téměř jen přes pravou stranu, kde byl neúnavný a směrem dopředu excelentní Coufal. Levý bek Bořil zůstával spíše vzadu a do kombinací směrem dopředu se zapojoval jen málokdy.

Tento přístup při držení míče měl plno výhod, ale taky nevýhod. Tím, že Češi neustále rotovali, tak bylo pro soupeře velice složité neustálé rotace nabírat, a proto se občas stávalo, že vyplaval někdo z českých hráčů volný. To platilo zejména ve chvíli, kdy soupeř bránil osobně. Když tým okolo kapitána Daridy hrál téměř jen přes kraje, tak se vyhýbal případným ztrátám uprostřed hřiště, po kterých by to soupeř měl k brance Vaclíka blíže, než když balon získal na kraji.

Střed hřiště je zároveň většinou daleko zhuštěnější než kraje, ve kterých je více prostoru. Je však jasné, že prostory na krajích hřiště jsou daleko méně nebezpečné a útoky středem jsou statisticky úspěšnější. Tím, že Češi hráli jen přes kraje, se obírali o plno možností.

Hráči měli při rotování „volnou ruku“ a nebyli příliš svazováni taktickými pokyny trenéra Jaroslava Šilhavého. To bylo pro soupeře nepředvídatelné a jak jsem již zmiňoval, tak vedlo k občasným nenabráním hráčů. Na druhou stranu to byla i pro české hráče kognitivně extrémně náročná strategie. Každá situace pro ně byla totiž nová. Hráč české reprezentace se musel vždy podívat a pořádně naskenovat celé hřiště, aby věděl, jaké má možnosti.

Zatímco když míč přebrali například Verratti nebo Pedri, záložníci Itálie a Španělska (týmů s nejlepší strukturou a taktickou připraveností na celém EURU), tak přesně věděli, jaké mají možnosti.

Moderní fotbal je o kontrole. Týmy okupují prostor tak, aby se konzistentně podle daných principů a secvičených pohybů dostávali do určitých prostorů. Na top klubové úrovni téměř každý tým přesně ví, jakou strukturu chce vytvářet v každé fázi hry a čeho chce v dané fázi hry docílit.

V české repre je struktura nechaná na hráčích a jejich intuici v daný moment. Tím je trenér směrem dopředu zbaven kontroly a nechává to na „náhodě“. Proto si česká reprezentace šance nevytvářela kontrolovaně. Zároveň velice často si hráči vyměnili pozice tak, že ani není nebylo možné se do nějakého zajímavého prostoru dostat.

Na druhou stranu: i přestože byla každá situace pro české hráče nová a musela neustále skenovat své možnosti, tak byli dost sehraní. Trenér Šilhavý totiž příliš nemíchal sestavou a hráči byli na sebe zvyklí.

Na očekávaném nebezpečí (xThreat) je krásně vidět Coufalova důležitost a celkové spoléhání na pravou stranu.

To lze pozorovat také na vizualizaci, která ukazuje, odkud Češi posouvali míč a kam.

Kteří hráči byli v posouvání míče neúspěšnější podle metriky xT (očekávané nebezpečí)?

Přihrávkové teritorie ukazují velké rotování v české hře, které se projevuje na dost chaotickém uspořádání hráčů po hřišti.

Na posledním hřišti vpravo dole se dá pozorovat, že Češi téměř nehrají středem hřiště a k útočení používají výhradně krajní prostory.

Do krajů hřiště si často sbíhal i hrotový útočník Schick, zejména pro dlouhé míče.

FINÁLNÍ TŘETINA — CENTRY

Jak výstavba, tak i finální fáze byla hodně varianční, protože se Češi ve finální třetině spoléhali na centry a doplnění vápna ve vysokém počtu hráčů. U centrů však nikdy nevíte, jak dopadnou. Patnáctkrát to nevyjde, pak jednou ano a je z toho gól, pak zase dvacetkrát nacentrujete „k ničemu“. Náhoda rozhodne… Centry také nejsou efektivní jako primární strategie k vytváření šancí.

Na následující vizualizaci je vidět, že Češi vstupovali do vápna výhradně z krajů hřiště a nejvíce k tomu využívali Coufala.

DEFENZIVA

Česká reprezentace byla v kvalifikaci velice agresivní při svém presinku, kdy své soupeře obsazovala osobně a každý tak měl svého hráče. To při vysokém presinku fungovalo skvěle — stopeři sice museli podstupovat těžké souboje 1v1 proti útočníkům soupeře, ale záložníci velice dobře sbírávali odražené míče a soupeř tak nemohl kontrolovat hru.

Jenže v základní skupině česká reprezentace přestala presovat tak vysoko a přesunula se do středního bloku, což vůbec nefungovalo. Češi stále obsazovali soupeře osobně, ale často nechávali jednoho stopera volného. To sice zajišťovalo větší „jistotu“ vzadu, ale Šilhavého svěřenci nedokázali vytvořit tlak na 1. fázi rozehrávky soupeře. Soupeř tak měl vždy alespoň jednoho hráče v 1. fázi rozehrávky volného, čehož uměl využít. Češi občas nedokázali přepnout do plné osobní obrany, kdy se to vyloženě nabízelo, aby oba stopeři měli hráče, ale raději zůstali jen u jednoho útočníka.

Soupeři tak byla nabídnuta kontrola a on díky výhodě jednoho hráče při rozehrávce uměl českou reprezentaci zatlačit. Osobní obrana ve středním bloku je vyloženě reakční strategie. Čeští hráči jen následovali hráče soupeře, čehož soupeř uměl využít pomocí manipulací. Zejména Anglie si dokázala otevřít různé prostory nebo se odepnout z osobní obrany pomocí různých rotací, po kterých měli čeští hráči problém obsadit hráče soupeře.

Vizualizace ukazuje, kde probíhaly defenzivní akce České reprezentace. Na první pohled je jasně patrný střední či nízký blok, ke kterému se trenéři Jaroslav Šilhavý s Jiřím Chytrým uchýlili ve skupinových zápasech.

Reprezentace se proti Nizozemsku i Dánsku vrátila k vysokému presinku, což fungovalo mnohem lépe. I když je to na první pohled „riskantnější“ strategie, tak Česká reprezentace měla proti těmto dvěma soupeřům problémy jen ve chvíli, kdy byla zatlačena do středního bloku.

Více o metrice xT zde.

Zdroje:

TAKTICKÁ ANALÝZA — JAKUB LEBLOCH (@JakubLebloch)

DATOVÁ ANALÝZA — DAVID ROZLIVEK (@rozlivek99)