Blog: Velikost trenérů tvoří šampiony. Největší rozdíl v bitvě Ocelářů s Boleslaví stál na střídačkách

Vyvrcholení semifinálového dramatu mezi Oceláři z Třince a Bruslaři z Mladé Boleslavi bylo plné emocí. Logicky. V rozhodujícím sedmém zápase už jde úplně o všechno. Nejen o postup, ale taky o celkový výsledek celé sezóny. 

Trenéři jsou velké osobnosti svých týmů. Nejsou to jen takoví ti panáčci, kteří kreslí klikyháky na tabulku a mačkají stopky na tréninku, zatímco jejich svěřenci krouží pukem kolem kuželů.

Jsou to taky do jisté míry psychologové. Jsou to oni, kdo musí v bezradné situaci svým svěřencům nalít do nádrže poslední zbytky energie, vyšponovat je k velkým výkonům, a to za jakýchkoli okolností. Ať už po fyzické, tak psychické stránce.

Právě psychické rozpoložení je v této části sezony to nejdůležitější. Natrénováno mají víceméně všichni stejně. Když už se dostanou týmy mezi čtyři nejlepší celky celé ligy, musí být připraveni po fyzické stránce na maximum. Jinak by tam prostě nebyly.

O to víc pak hraje roli psychika a celkové mentální rozpoložení v rozhodujících faktorech utkání.

V semifinále Tipsport Extraligy se proti sobě postavily dvě těžké váhy. Na straně Ocelářů momentálně jeden z nejuznávanějších koučů českého hokeje Václav Varaďa.

Na straně druhé Pavel Patera. Člověk, který v minulosti ve zlaté éře naší milované hry tvořil českým fanouškům úsměvy na tváři na reprezentační scéně.

Nyní své bohaté zkušenosti prodává v Mladé Boleslavi, kde se velkým dílem zasloužil o obrovský vzestup bruslařského klubu v posledních letech.

A právě pod tlakem je možné rozeznat trenéra, který má hlavu nastavenou i na další věci, než jen foukaní do píšťalky.

V sérii Ocelářů s Bruslaři byl možná právě ten největší rozdíl na obou střídačkách. V lidech, kteří už brusle dávno pověsili na hřebík, ale hokej milovali natolik, že bez něho prostě nedokázali žít.

Velmi diskutovaným tématem v této semifinálové sérii byly výkony mužů v pruhovaném. V podstatě v každém zápase byste napočítali minimálně na prstech jedné ruky situace, které šly z hlediska pravidel a logiky vyhodnotit asi trochu jinak, možná i lépe.

Že si fanoušci svého oblíbeného týmu budou vždycky počínat poškozeně a dávat to patřičně najevo, na to už jsme si v té naší malebné zemičce zvykli. 

Trochu je to i logické z toho pohledu, že divák za hokej dneska platí (ať už na zimáku nebo v televizi), takže má jisté právo vyjádřit svůj nesouhlas. Kdy je to ještě v pořádku a kdy už za hranou, to už posuzovat nebudu, jelikož je tam ta hranice příliš nestabilní, navíc ji má každý někde jinde.

I kdybych se o to pokusil, stejně by přibližně polovina z vás se mnou nakonec nesouhlasila, protože takový je prostě život. Každý má svůj názor a svůj úhel pohledu, stejně jako já v tomto blogu.

Nebudu tady dělat rozhodčího v tom, který tým byl poškozen v těchto vzájemných zápasech vícekrát, nebo určovat nějakou stupnici, ukazující míru poškození dle jednotlivých situací.

Stačí se jen podívat zpětně ještě jednou na všechny pozápasové rozhovory těchto dvou koučů. Nebo se podívejte, jak tito dva zmínění kouči reagují na sporné situace, když stojí za svým týmem na střídačce.

O Varaďovi je známo, že byl jako hráč velmi impulzivní povaha. Když ho prostě něco naštvalo, vlétl na ledovou plochu a typicky buldočím stylem soupeře zpacifikoval.

Pavel Patera zase působil ve svých hráčských letech úplně opačným dojmem. I ve vypjatých situacích si dokázal zachovat chladnou hlavu. Soupeře neničil pěstmi nebo nadávkami, ale svou neuvěřitelnou šikovností a zlatými českými ručičkami.

Dnes se však role těchto svou chlapíků zcela otočila. Z buldoka se stal člověk, který pro úspěch týmu dokáže utlumit emoce. Z chladně klidného zakončovatele zase pořádný uzel nervů. 

Nemůžu si pomoct, ale největší rozdíl mezi týmy Třince a Boleslavi vidím po skončení série právě na střídačce. Jak už jsem zmínil, sporné momenty bychom mohli počítat v houfném počtu na obou stranách.

Když ale hodnotil porážky v pozápasových rozhovorech Varaďa, nikdy nezmínil faktor špatných rozhodnutí ze strany rozhodčích. Ať už šlo o gól Boleslavi z ofsajdu, který taky značnou měrou ovlivnil průběh zápasu nebo vysoké hokejky v obličejích hráčů v zápase číslo čtyři za stavu 2:1 pro domácí. 

Pokud už na tohle téma přišla řeč, tak jen zásluhou novinářů, kteří stále dokola nejsou ochotni respektovat pravidlo, že se hráči ani trenéři nemohou k výkonům rozhodčích po zápase vyjadřovat. Stále slýcháme otázky jako: „Co říkáte na neuznaný gól,“ nebo: „Byl ten faul podle Vás na dvě minuty?„

Místo toho působil třinecký kouč před mikrofonem pokorně, a problémy prohraného utkání hledal spíše ve hře svého týmu. Nehledal výmluvy jinde. Snažil se vždycky z každého prohraného zápasu něco vzít a předat svým hráčům v kabině.

V klíčové pasáži série to byl však právě Patera, kdo nechal svůj tým za nezvládnuté emoce na střídačce bez své přítomnosti. Ano, situace ohledně nezapískaného trestného střílení byla sporná. Emoce z Patery logicky vytryskly.

Rozhodně se dá velkou měrou celé situace přičíst i rozhodčímu, který se o sporné situaci při úniku Bičevskise nechtěl bavit a prostě odjel. V tu chvíli se proměnila případná komunikace v naprostou bezradnost.

A třebaže v tomto případě na mém názoru vůbec nezáleží a rozhodčí měl skutečně udělit trestné střílení, tak jako to zhodnotila druhý den komise rozhodčích.

„Pojď sem, kam jdeš, ty vole!“ houkl na Oldřicha Hejduka a sáhl po něm rukou. Tohle si prostě nesmí dovolit nikdo! A jestli to někdy někdo někomu v minulosti toleroval, tak to bylo špatně.

Co si bude potom vykládat v mikrofonu po skončení série, je jen a jen jeho věc, nějaká desetitisícová pokuta mu na bankovním účtu asi žádný existenční problém nezpůsobí.

Problém byl však v tom, že se nechal natolik vyprovokovat, že v rozhodující pasáži celé série o finále nezvládl své emoce a musel zápas dokoukat z tribuny. 

Tím narušil veškerou rovnováhu na lavičce Bruslařů. Během pár vteřin musel předat pokyny svým kolegům, a pak už se jen mohl užírat vším, co mu leželo v žaludku, mimo centrum veškerého dění.

Tohle prostě tým nepotřebuje! Nehledě na to, že celou sérii skutečně nerozhodl onen jeden sporný moment.

Bruslaři měli jenom v sedmém utkání možnost šesti přesilových her. Ale nejen že neuspěli v této disciplíně ten den, nedostali kotouč do branky v početní převaze ve všech zápasech celého semifinále. Tam těžko může někdo hledat chybu u sudích.

Navíc v play-off, které je pověstné tím, že zápasy rozhodují právě speciální formace. Kouč Bruslařů nemůže svému týmu ani přes velkou bojovnost odepřít fakt, že ve třech případech nedokázali svému soupeři vstřelit ani jednu branku.

Můžeme třeba polemizovat nad neuznaným gólem Jana Stránského z první třetiny rozhodujícího utkání. Když se ovšem ohlédneme za trendem v posledních letech, obzvlášť v tomto play-off, byl by zločin po trenérské výzvě trenéra Varadi tento gól uznat. 

Na tahle přísná pravidla si nemohou dodnes zvyknout hráči ani fanoušci. Snad bych jen připomněl část jednoho výkladu z pravidel, kde se označuje za brankoviště nikoliv jen prostor ohraničený na ledě, ale i ten vzdušný nad hrací plochou.

Tím pádem Jan Stránský v brankovišti byl, třebaže tvrdí něco jiného a s ním i fanoušci Boleslavi. Tímto tématem jsem se však detailně ve svém blogu zabýval už minule.

Když jsem se snažil najít klíč k postupujícímu celku už před začátkem této série, napsal jsem, že nerozhodne historie, ani statistická čísla, ale lepší psychická odolnost. To se nakonec v poslední třetině rozhodujícího utkání ukázalo v celé své kráse.

Trpělivost a klid. To jsou faktory, které přinesly Ocelářům třetí finále v řadě. Nikdo se v historii už nebude ptát, jestli tenkrát v roce 2021 vyhrál válku o finále lepší nebo šťastnější. 

Avšak proto se hraje play-off na čtyři vítězné zápasy. Spravedlivější systém pro vyřazovací boje totiž ani neexistuje.  

Zdroj: HC Oceláři Třinec, Tipsport Extraliga