Rivalita stranou aneb Jak Slavia za války pomohla Spartě

Že je rivalita mezi dvěma nejslavnějšími českými fotbalovými kluby kořením české nejvyšší soutěže, je fakt známý už od nepaměti. Věděli jste však, že historie této rivality zná i okamžiky, kdy si byly obě strany schopné vzájemně pomoci? Jeden z nich se odehrál v rámci válečné sezóny 1941/42.

Podzimní část totiž nezastihla Spartu v ideálním rozpoložení. Tedy… ročník předchozí také nebyl zrovna trefou do černého, neboť skončila Sparta v ligové tabulce čtvrtá, čímž dosáhla nejhoršího výsledku za dlouhé roky. To ale nikdo netušil, že to opravdu nejhorší teprve přijde.

První polovina již zmíněné sezóny 1941/42 končila tři dny před Štědrým dnem. Bilance Sparty? 11 odehraných zápasů, jedno vítězství, jedna remíza, devět porážek, skóre 15:32, 3 získané body (za vítězství se tehdy udělovaly body dva), poslední místo. Ztráta na v tu chvíli předposlední Nymburk navíc dělala 4 body, což už také nebylo zrovna málo.

Vedení klubu samozřejmě přemýšlelo nad tím, co s nevalnou situací udělat. Odmítlo podpořit rozšíření soutěže jen proto, aby Spartu zachránilo. Chtělo si ligovou příslušnost udržet férovým způsobem, tedy řádným výkonem na fotbalovém hřišti.

Nevinilo z neúspěchu kouče Kuchynku, kterého naopak podpořilo vyslovením důvěry. Řešilo tedy především posílení hráčského kádru.

S finanční pomocí tehdy přispěchala i herecká legenda Vlasta Burian, který jak známo za Spartu chytával, a tak i díky němu mohli rudí v průběhu zimní přestávky přivítat čtyři nové posily.

Tři z nich v tu dobu až takový rozruch nevyvolaly. Pardubický Rudolf Šmejkal, Ladislav Koubek z Kročehlav (oba do zálohy) a útočník Jiří Zmatlík ze Sportovního klubu Elektrických podniků.

To o poslední posile se toho napsalo a namluvilo dost. Nebyl jím nikdo jiný, než jedna z legend rivalů ze Slavie, „spojkař“ Vojtěch Bradáč. Hráč s jednou z nejtvrdších střel v lize.

Fotbalista, který do té doby se Slavií získal šest mistrovských titulů. Proč zrovna on? Důvod byl poměrně prostý – sportovní zájem sešívaných na tom, aby Sparta v nejvyšší soutěži zůstala. Bradáč přišel na půlroční zápůjčku s cílem vypomoci onen zájem realizovat.

Hned v prvním zápase jara měla Sparta nastoupit právě proti Slavii. Terén byl ale v den zápasu – tedy v březnu 1942 – na slávistickém stadionu na Letné bahnitý a výrazně za hranou regulérnosti.

I kapitán domácích, Josef Bican, se před začátkem utkání přimlouval za to, aby bylo utkání odloženo. Snad i proto, aby měl soupeř ze stadionu přes ulici větší šanci proti tehdy dominantním sešívaným uspět.

Sparťanský vedoucí Tesař však usoudil, že mají rudí příležitost zvítězit i tak, neboť slávistům chybí nejen Vojta Bradáč, ale i jeho bratr Antonín, který byl z prvního kádru červenobílých dočasně vyřazen pro jakousi potyčku v rámci jednoho z méně významných přátelských zápasů. A tak se hrálo. Výsledek? 8:1 pro Slavii.

I tak byl ale Vojtěch Bradáč velmi vítanou pomocí. V osmi zápasech nastřílel šest branek, Sparta v jarní části kromě porážky od Slavie ztratila body jen při prohře s Prostějovem a remíze s Plzní a zdánlivě ztracený ročník nakonec dohrála na obstojném sedmém místě.

Celý příběh je ale především důkazem o tom, že když se sportovní duch postaví nad vlastní zájmy, mohou si být i ti největší rivalové vzájemnou oporou.

Pro Spartu (nejen) tato výpomoc byla jako polití živou vodou. Již v následujícím ročníku uzavřela ligovou sezónu na druhém místě a o další rok později slavila mistrovský titul.

Zdroj: kniha Věčná Slavia, Wikipedia, CS Fotbal