Pavel Hapal dává plazmu, má nejvíc ochranných látek v olomouckém kraji

Bývalý český reprezentant Pavel Hapal svedl s covidem lítý boj. Napřed ho zákeřný virus napadl, prožil krušné okamžiky a v karanténě dostal výpověď z funkce trenéra slovenské reprezentace. Odolal mu a nyní dává plazmu.

„Mám potvrzeno, že v olomouckém kraji mám nejvíce ochranných látek,“ holedbá se. „Až se tomu divili, jak jsem proti této nemoci zocelený. Prodělal jsem ji, byl jsem na krvi, našli mi v ní vysoké hodnoty proti koronaviru.

Mám to doložené dvakrát, řekla mi to sestřička ve fakultní nemocnici, i ošetřující lékařka, která se mou dělala pohovor, když jsem se rozhodl dávat plazmu,“ dokládá, že na to má oficiální certifikát.

Plazmu už dával dvakrát a po Novém roce půjde potřetí, konkrétně 6. ledna, tedy na Tři krále. Kterým z nich bude? „Určitě ne tím černým vzadu, to může být dneska docela nebezpečné, takto se nazývat,“ probírá možnosti. „Budu Kašpar, to nikomu nikdy nevadilo,“ nachází řešení.

Dvakrát už pomáhal nemocným, když chodí po Olomouci, může potkávat ty, jimž daroval plazmu. „Možné to je,“ nevylučuje Hapal, že střetává obdarované.

„Nepoznám, komu moje plazma pomohla, ale říkali mi, že se od jednoho dárce dává dvěma lidem. Nebo jsou to dvě podání,“ byl náležitě poučen.

„O možnosti dávat plazmu jsem se dozvěděl z internetu, když jsem byl v karanténě. Četl jsem výzvu, aby ti, co nemoc prodělali, pomohli ostatním. Neváhal jsem a zavolal na číslo, které jsem našel. Byli moc rádi. Oslovili mě, jestli budu tak hodný a půjdu,“ objasňuje, jak se k tomu dostal. 

Dosud dával krev jednou, když sloužil vlasti v Dukle Praha v armádním středisku na Julisce. „Datum si pamatuju přesně – 12. prosince 1989, tedy na ukončení tehdejšího Měsíce československo-sovětského přátelství,“ tasí okamžitě z paměti.

„Měli jsme to jako závazek, abychom se mohli ucházet o odznak Vzorného vojína, měli vyšší žold a vycházky mimo pořadí,“ vysvětluje, jaké to přinášelo výhody. „Byla nás celá skupina, vzpomínám si, že šli se mnou Ivan Hucko, Petr Kolda, Martin Šusťáček, ale i koulař Miroslav Menc, nebo šachista Igor Štohl,“ vypočítává tehdejší spolubojovníky.

Památku má dosud. „Dostali jsme odznáček s kapkou krve a knížečku, že jsme čestní dárci. Mám to ještě doma,“ nevyhodil historicky hodnotný artefakt.

„Od té doby jsem nebyl, a když jsem nyní přišel v nemocnici k okénku, byla tam starší paní, která měla už jubilejní padesátý odběr. Hanba mne jen fackovala,“ přiznává.

„Tak teď jsem nezaváhal. A něco ještě stihnu. Taky jsem si nechal z nostalgie starou knížečku orazit. Nabízeli mi novou, ale mně se ta stará líbí,“ slibuje.

Aby mohl dávat plazmu, napřed ovšem musel onemocnět. „Chytil jsem to na srazu slovenské reprezentace v polovině října, když jsme hráli odvetný zápas v Lize národů proti Izraeli,“ vybavuje si osudný okamžik, který nastal, když vedl slovenský reprezentační tým.

„Prvním pozitivním byl Milan Škriniar, který to asi přivezl z Itálie, kde hraje na Inter Milán. Od něho to přešlo i na ostatní včetně realizačního týmu, kde bylo postiženo šest členů včetně mě. Utkání, které jsme doma prohráli 2:3 a vypadli i tím ze skupiny B, vedl můj asistent Oto Brunegraf. Ten jeden z mála nebyl zasažený,“ rozkrývá rozsah nákazy.

Aby neohrozil rodinu, přestěhoval se na chatu u Orlických hor, kde pobýval sám. „Mám tři syny, všichni hrají fotbal, nejstarší Lukáš z prvního manželství už žije sám, je dospělý. Ale Ondra, prostřední, má alergii a je astmatik, měli jsme o něj obavu, aby se nenakazil,“ myslel především na rodinu.

„Jel jsem na chatu přímo ze Slovenska, ani jsem se nestavěl doma. Manželka mi jen co tři dny přivezla jídlo, jinak jsem se s nikým nepotkával. V karanténě jsem byl sedmnáct dní, z nichž dvanáct bylo poměrně dost krušných. Každému doporučuji, aby na sebe dával pozor, není to chřipečka, jak někteří tvrdí,“ líčí průběh nemoci.

Prožíval skutečně krušné okamžiky. „Hrozné bolesti hlavy a celého těla, ale hlavně jsem měl chycené průdušky. Šíleně jsem kašlal, při každém nádechu jsem neskutečně trpěl. Nemohl jsem ani brát telefon, nebyl bych schopen říct jediné slovo,“ popisuje.

„Říkal jsem, ještě jeden den a zavolám si sanitku a půjdu do nemocnice. Ale neměl jsem teploty, tak jsem se rozhodl, že to nějak vydržím,“ odešel se nakonec bez lékařského zásahu.

Ale poznal, jak je covid zákeřný. „Nebylo to nic příjemného, byl jsem z toho až překvapený, jak mě to vzalo,“ nepopírá. „Jsem člověk, který pořád sportuje, taktem si myslel, že mě to nemůže skolit. Ale je to individuální. I sportovec může prožít těžký stav,“ uvědomuje si.

Dokonce to bylo podle něj horší než zranění na jaře 1996, které ho připravilo o EURO v Anglii a stříbrnou medaili. „Hráli jsme doma s CD Tenerife se San Sebastianem, srazil jsem se s vlastním brankářem a zlomil si ošklivě levou nohu,“ vzpomíná na fatální střet, který mu hodně poškodil následnou kariéru.

„Tenkrát jsem byl především smutný, že nemůžu na hřiště. Jel jsem sice do Anglie s týmem, pajdal o berlích, byl jsem u toho, ale nebyl to můj turnaj,“ nehlásí se k historickému úspěchu českého výběru.

„Čtyři roky jsem se z toho dostával, různé operace, reoperace, nakonec jsem pochopil, že už to nikdy nebude ono. Moje výkony šly dolů,“ povzdechne si. 

Covid mu vlastně ukončil i angažmá u slovenské reprezentace, odvolání z funkce přišlo po prohře doma s Izraelem. „My odehráli solidní první poločas, vedli 2:0, i když nás soupeř dost trápil a měl i šance. Po přestávce začal řádit Eran Zaháví, dal nám tři góly, to nás zlomilo. Zápas jsme nezvládli,“ nehledá výmluvy, přestože na lavičce neseděl.

I když by mohl. „Je pravda, že nám chyběly některé opory, které byly rovněž v karanténě, nehráli Škriniar, Lobotka, vypadlo dost hráčů. Ale ti vypadávali postupně. S Českem chyběl Duda, v utkání se po střetu s Dočkalem zranil stoper Štetina, Němci nám nepustili Pekaríka, bylo toho poměrně dost,“ probírá ztráty.

„Po zápase mě odvolali. Přitom v baráži o postup na mistrovství Evropy nakonec Slovensko proti Severnímu Irsku uspělo,“ upozorňuje.  

Se slovenskou stranou vyrovnání nemá ještě vyřízené. „Pořád jednání probíhá,“ říká Hapal, bývalý reprezentant, jenž má v olomouckém kraji nejvíce ochranných látek proti covidu 19.