Berbrova cesta k moci – díl 3. Koho všeho mlýnský montér likvidoval? Všichni vzdělanější a uznávanější museli pryč

Nechal si říkat Náčelník, Taťka, klaněli se mu lidé mnohem vzdělanější, chytřejší, kteří ve fotbale dosáhli na vysoké mety a proslavili ho po celém světě. Čím si Roman Berbr, osoba nepříliš vyspělého intelektu, hulvátského chování bez sociálních vazeb, která neměla skutečné kamarády, takové výsadní postavení vydobyla? Ve třídílném rozboru nabízíme aspoň mírné vysvětlení. Lépe řečeno jakými prostředky se k moci dostal a jak si ji udržoval.

Mít na všech úrovních své lidi a pomocí nich všechno ovládat. To byl cíl, který se dlouhodobou a trpělivou prací Romanu Berbrovi podařil. Dosadil na okresy a kraje své oddané služebníky, na kluby sice přímo nedosáhl, ale jejich zástupce ohýbal sliby výhod (tradiční jízdenka určující, kdo má postoupit a kdo spadnout) či zastrašováním.

Byl tu však jeden problém. Jak si jejich bezmeznou a až zaslepenou loajalitu udržet? Kdykoli hrozilo, že někdo z podřízených nalezne v sobě schopnosti pro vyšší poslání, stejným způsobem může dosud oddané posluhovače také ohnout jiná charismatická osoba.

Nikdy nebyla jistota. Bylo nutné nabídnout víc než jakýsi pocit sounáležitosti v mocenských zájmech.

Sladký život bez odpovědnosti

Berbrovi lidé byli za své zásluhy docela štědře (úměrně vykonávané práci) odměňováni. Zapojení se do fotbalových struktur a především hlídání, aby systém nikdo nepatřičný nenaboural, jim přinášel celkem sladký život. Peněz bylo ve fotbale vždy dost, stačilo hlídat, aby šly účelným směrem.

Pro předsedy a sekretáře na úrovni okresů tisíce korun měsíčně, na krajích už desetitisíce, při proniknutí až do výkonného výboru FAČR – tam se však dostali jen ti skutečně důkladně prověření a ideově pevní – sta tisíce. A další požitky – výjezdy s reprezentací včetně mládežnických výběrů, různé dobře placené semináře aj.

„Když jsem se snažil tyto lidi vyměnit, pochopil jsem, jak se budou zuby nehty držet, protože jsem jim sahal na živobytí,“ vypozoroval bývalý nejvyšší muž českého fotbalu Ivan Hašek, jenž se pokusil o očistu. Neuspěl, nebyla sebemenší snaha.

Výhodou pro mocipány na regionálních úrovních bylo, že většinou pocházeli z řad bývalých rozhodčích, které rozvoj fotbalu – hlavní poslání spolku – pranic netrápil.

Jestli má mládež podmínky pro růst, jestli je dost odborníků, aby se o ni starali, jak se ekonomicky vede klubům na nejnižší úrovni. Všechno jim bylo naprosto jedno, nikdy si nevytvořili k tomu vztah. Hlavně, že si žili sami dobře. Nenacházeli v sobě kousku odpovědnosti, sloužili jen vyšším zájmům.

Schopnosti a vzdělání nežádoucí

Přemýšliví a vzdělaní lidé s odbornými znalostmi a zkušenostmi. Takové potencionální protivníky Berbr při tmelení své struktury v žádném případě nepotřeboval. Vždy hrozilo, že by se mohli vzepřít, ať už z morálních či vysloveně profesních důvodů.

Jelikož sám trpěl velkými komplexy méněcennosti, pro vysoké funkce nedostatečným vzděláním (vyučený mlýnský montér v Janderově u Slatiňan), nepřipustil, aby ho někdo, jemuž bylo určeno bezmyšlenkovitě sloužit, ho v čemkoli převyšoval. A především v inteligenci, v schopnosti vyhodnocovat sociální vazby.

Velice cílevědomě vysokoškolsky vzdělané funkcionáře ze všech postů vytěsňoval. Není náhodou, že ve výkonném výboru se opíral o své nejvěrnější patolízaly Miroslava Libu a Michala Blaschkeho, s nimi prošli jen skutečně oddaní přisluhovači jako předseda Martin Malík (ing.) nebo generální sekretář Jan Puly, jenž získal potvrzení o právní způsobilosti na proslulé plzeňské fakultě.

A přirozeně Dagmar Damková, absolventka pedagogické fakulty v Plzni, jemu až nepochopitelně oddaná partnerka se vším všudy.

Ještě více nepřijatelní byli lidé, kteří si získali ve fotbalovém prostředí určité renomé. Čistkám se nevyhnuli ani nejuznávanější čeští rozhodčí minulých let – RNDr. Evžen Amler, vědec, jenž se významně podílí na velice pozorně sledovaném světovém výzkumu, jinak jako asistent účastník mistrovství světa 1998 a 2002.

Či JUDr. Václav Krondl, jenž reprezentoval český fotbal na EURu 1996 v Anglii (nikdo další na takovou poctu od té doby nedosáhl!) a řídil finále PVP v roce 1994.

Přirozeně vadili i členové předchozího vedení FAČR právníci Ivan Hašek (předseda FAČR) a Jindřich Rajchl (místopředseda za Čechy), kteří mu důsledně bránili při pokusech měnit stanovy k osobnímu prospěchu.

Zlikvidování byli i zástupci českého fotbalu ve strukturách UEFA, bývalí sekretáři asociace Mgr. Rudolf Řepka (člen disciplinární komise UEFA) a ing. Petr Fousek, jenž nyní z pověření evropské asociace dává dohromady řecký svaz.

Nepochopitelná podpora hlupáků

Nedostatečné vzdělání a s tím spojené zploštělé vnímání společnosti se projevovalo i ve vyjádřeních Berbrových posluhovačů. Když se hodně probírala jeho estébácká minulost, vyjádřil se nejvěrnější souvěrec Miroslav Liba, předseda Středočeského krajského fotbalového svazu, že stojí za ním, neboť ví, že nikomu neublížil. Šlo o hodně citlivé téma i vzhledem k platnému lustračnímu zákonu.

Co vedlo Libu k takovému postoji? Buď absolutní bezbřehá oddanost Taťkovi. Nebo až chorobná tupost, když nedovede rozlišit, co zaměstnanci StB dokázali přivodit za šílenosti i nejbližšímu okolí, přestože se objevovaly desítky důkazů.

Nebo dokonce sám byl v pozici, že mohl nahlížet do Berbrova svazku, neboť v té době ještě nebyly zpřístupněny veřejnosti. Hrůzné dovozování, co za vším bylo, nakonec přináší nejjednodušší úlevu, že Liba je skutečně člověk k pohrdání, který se neumí vzhledem k nízkému vzdělání v normálním prostředí orientovat.

Podobně ovšem Berbrovy aktivity hodnotili i předseda Martin Malík, nebo oddaný rozhodčí a šéf trestných komand příslušník policie České republiky Zdeněk Vaňkát.

Berbr přirozeně vsadil na lidi nižšího intelektu, neboť od nich mu nehrozilo, že rozviklají jeho pozici.

Odkaz na předchozí díly:

Berbrova cesta k moci – díl 1. Odkaz kariérního komunisty

Berbrova cesta k moci – díl 2. Vykonávači zla a nejvyšší krytí

Zdroj: FAČR, ČT