Barcelona 2011: El Guaje – David Villa

Jedenáctý díl Barcelony 2011 se bude věnovat Davidu Villovi. Podobný případ jako Dani Alves. Také neprošel výchovou v La Masii, ale jako by to snad ani nebylo poznat. Přizpůsobil se a s Pedrem a Messim vytvořili jedno z nejúdernějších trií fotbalové historie.

Jako Quini

David Villa, narozený v Tuilly v severním Španělsku, se fotbalistou začal učit v Langreu, na přelomu tisíciletí se ale přesunul do Sportingu Gijón, který o něj jevil eminentní zájem, stejně jako další asturské celky. V týmu Rojiblancos i poprvé ochutnal chuť dospělého fotbalu. Rok v B-týmu mu stačil na to, aby 25 góly ohromil vedení a posunul se o úroveň výše.

V áčku se prosadil za dvě sezóny bezmála čtyřicetkrát a bylo jasné, že nepotrvá dlouho a změní dres. O to se postaral Real Zaragoza, který postoupil do nejvyšší ligové soutěže a byl tak pro ambiciózního forvarda atraktivnější destinací.

Za Maňos odehrál dvě sezóny a slavil s nimi i vítězství v Copa del Rey, když ve finále ročníku 2004 zdolali věhlasný Real Madrid. To už bylo nad slunce jasnější, že se El Guaje zrodil pro fotbal na té nejvyšší světové úrovni. V létě 2005 se stěhoval v rámci Španělska znovu a sice do Valencie.

V dresu netopýrů nastoupil k 166 zápasům a vsítil 108 branek. Solidní statistika. A po pěti letech, ačkoliv jej zvláště Pep Guardiola chtěl přivést už o rok dřív, se za 40 milionů eur stěhoval na Camp Nou. Následoval tak svůj idol, bývalého španělského útočníka, Quiniho, který stejně jako Villa, začal v Gijónu a poté hrál za Barcu.

Úspěch s Barcelonou

Ve své první sezóně v dresu blaugranas si snad nemohl přát lepší průběh. První zápas a hned první trofej a to pro vítěze Španělského superpoháru. V říjnu si zahrál své první El Clásico, to památné, při kterém azulgranas doma ponížili Real Madrid a nasázeli jim, jak se říká, bůra.

Villa dvakrát dostal míc za záda Ikera Casillase a v obou případech si, tváří v tvář madridskému gólmanovi, poradil jako starý mazák, jednou mezi nohama, podruhé na zadní tyč nad nohou bezmocného kapitána španělské reprezentace.

I na finále Champions League v květnu 2011, konaném ve Wembley, si určitě rád vzpomene. 2-1 soupeři a skoro domácí United mají možná ještě naději na otočení průběhu zápasu. A v tom si na u pravé lajny pohraje Messi s Nanim a se štěstím předloží míč pod sebe na hranici vápna. Tam stojí David Villa.

Jedním dotekem balón zpracuje a druhým z kroku trefí pravou šibenici branky Edwina van der Sara a uklidňuje všechny spoluhráče, trenéra Guardiolu i všechny culés. Celkově si za své tříleté působení v Katalánsku připsal statistiku 77 zápasů a 33 gólů.

Z hrotu na levé křídlo

Je pozoruhodné, jak lehce se El Guaje (v asturšitně „kluk“, odkazující na fakt, že většinou hrával v mládí se staršími kluky, ale díky houževnatosti nezaostával) začlenil do kádru Pepa Guardioly. A ještě pozoruhodnější, jak rychle se adaptoval a naučil se hrát stylem Tiki-Taka. Guardola věděl proč si Villu vybral.

Rychlost, inteligence, brilantní hra oběma nohama a především, a to možná ani sám Pep nevěděl, jak dobře bude reagovat na změnu jeho pozice z hrotu útoku na křídlo. Možná se to nezdá, ale pro hráče, který se celý fotbalový život pohybuje jen v místech pro „hroťáka“ může být posunutí v rozestavení o několik metrů doleva velkým problémem. Ne však pro Davida Villu. Ten si poradil. A s Messim pod sebou, jako falešnou devítkou, sázel jeden gól za druhým.