Okénko minulosti: Atlético Madrid, smolař Ligy mistrů

Ani letos věhlasný španělský klub Atlético Madrid na vytoužený ´ušatý´ pohár, který přebírá vládce kontinentu vítěz Ligy mistrů, nedosáhne. V semifinále padl s nováčkem soutěže německým RB Lipsko. Smolně. Ostatně nepřízeň štěstěny ho provází po celou historii této soutěže.

Po vyřazení městského rivala Realu Madrid, po vypadnutí obhájce anglického Liverpool FC se naznačovalo, že konečně přišel čas Atlétika. Německý tým RB Lipsko neměl být ve čtvrtfinále – hráno ovšem pouze na jeden zápas – vážnou překážkou. Zkušenosti i hodnotová kvalita kádru mluvily pro svěřence argentinského trenéra Diega Simeoneho.

Když talent loňského roku portugalský šikula João Félix z pozice střídajícího nasazeného žolíka z pokutového kopu – po faulu na něj – vyrovnal, zdálo se, že prokletí bude prolomeno. Nebylo. Minutu před koncem dostalo Atlético napůl vlastní osudový gól po nešťastné teči černohorského stopera Stefana Saviće. Na trofej opět bíločervení nedosáhnou.

Až neuvěřitelně blízko měli k úspěchu v ročníku 1973/1974, kdy se ještě soutěž zvala Pohár mistrů evropských zemí. Ve finále v Bruselu na Heysel Stadionu se střetlo s německým Bayernem Mnichov, který mohutně nabíral historickou sílu. Ostatně sedm mistrů Evropy 1972 a za nedlouho světových šampionů v sestavě určovalo, kdo je favoritem.

Madridský tým dirigovaný skvělým argentinským stoperem Ramónem Herediou se ovšem nedal, zápas skončil po dvou poločasech bez branek a vydal se do prodloužení. Když ve 114. minutě skóroval Luis Aragonés (ano, později trenér mistrů Evropy 2008), zdálo se být hotovo a hráči se už nadechovali k jásotu.

V posledních vteřinách nastavení se však na zoufalou zteč vydal obrovitý stoper bavorského týmu Hans-Georg Schwanzerbeck, mezi jehož přednosti jistě nepatřily technika a schopnost zakončení. Trefil míč divně, nataženou nohou, ale doputoval do sítě. Rozhodnuto nebylo.

O dva dny později se zápas opakoval – penaltový rozstřel ještě nebyl v reglementu – a Bayern už žádné komplikace nedopustil. Dvakrát skórovala jeho strojní puška Gerd Müller, dvakrát rychlík Ulli Höness, oba se výrazně podíleli na dobytí reprezentačních triumfů na ME 1972 a MS 1974.

Podruhé se Atlético Madrid probojovalo do finále v ročníku 2013/2014 v Lize mistrů, kdy na lavičce seděl už trenér Simeone. Sokem se mu stal městský rival Real, jenž vzácnou trofej získává v pravidelném rytmu (tehdy si připsal jubilejní 10. vavřín).

Hrálo se v Lisabonu, chudší soused vedl od 36. minuty gólem uruguayského stopera Diega Godína. Bílý balet se snažil celý druhý poločas marně vyrovnat, přičemž hvězdný Cristiano Ronaldo byl nejzbytečnější postavou na hřišti. Úder přišel, jak jinak, v nastaveném čase (93. minuta). Centr z rohového kopu Luky Modriće poslal hlavou do sítě stoper Sergio Ramos. Unavení stateční borci Atlétika padli do kolen, přímo k zemi je srazily tři góly soupeře v prodloužení.

K přímé a hodnotově stejné odvetě došlo o dva roky později na italském stadionu San Siro. Stejní soupeři, mnoho stejných tváří, po skončení základní hrací doby opět nerozhodně, stejný výsledek 1:1. Ovšem tentokrát Atlético dotahovalo. Skóre se nehnulo ani v prodloužení, přišly střely ze značky pokutového kopu. Zatímco nikdo z určených exekutorů ´pusinek ´nezaváhal, cílená střela pravého obránce Juanfrana ve čtvrté sérii jen bouchla do tyče. Prokletí zlomeno nebylo.

Nálepku smolaře však český internacionál Radek Bejbl, vicemistr Evropy 1996, jenž oblékal dres španělského klubu v letech 1996-2000. odmítá. „Nedělal bych z toho, že ještě tuhle nejprestižnější soutěž nevyhrálo, žádnou tragédii,“ nermoutí se nad tímto faktem.

„Z mnoha pohledů je Atlético ve Španělsku až třetím klubem v pořadí, za Realem a Barcelonou. Přitom před šesti lety je obralo o titul, dvakrát bylo v nedávné době ve finále Ligy mistrů. Je až neuvěřitelné, co trenér Diego Simeone v těch podmínkách dokázal, Atlético pod ním zažívá fantastické časy,“ vypichuje naopak úspěchy.

Vítězství v nejprestižnější klubové soutěži světa však mezi nimi stále chybí.