Pavel Hoftych: Možná se do rodného Ústí někdy vrátím

Přestože Slovan Liberec brakovaly po celý ročník bohatší kluby – především Slavia Praha, dokázal tým proniknout do evropských pohárů. Přestože výprodej nadále pokračuje – hráče si přetáhla především Slavie, nepanují v severočeském městě obavy z budoucnosti. Zárukou kvality má být práce trenéra Pavla Hoftycha.

Vítězovi ankety nejlepší trenér ligy Jindřichu Trpišovskému jeho kádr vedení Slavie výrazně posílilo, Pavel Hoftych skončil v anketě druhý a tým mu liberečtí šéfově rozprášili. Těžká pozice pro koncepční práci.

„Mohl bych použít už ustálenou fotbalovou hlášku, kterou rád používal bývalý předseda asociace Míra Pelta, že silnější pes –  nebudu dále vulgární. Je to tak s fotbalem všude na světě, že silnější má právo první volby,“ přijímá rozdílné pozice Hoftych.

Nachází naopak pozitiva. „Já jsem z určitého pohledu rád, že Slavia sáhla do našich řad, neboť tím výrazně napomohla Slovanu zajistit rozpočet na další sezonu. Vybrala si hráče, o nichž je přesvědčena, že mohou okamžitě zvýšit její kvalitu, což je dobrá vizitka pro práci našeho realizačního týmu,“ upozorňuje.

Přesuny hráčů do červenobílého dresu pomohou zajistit Slovanu Liberec rozpočet, motivační by bylo, kdyby úspěšný trenér měl na zisku podíl.

„Žádnou marži ve smlouvě nemám,“ vyvrací Hoftych podobou pobídku. „Ale vzhledem k tomu, že já a moji kolegové máme v Liberci garantovaný pravidelný měsíční příjem, z doslechu jsem slyšel, že dvacet let nebyly nikdy sebemenší potíže, tak to přijímám jako ten bonus, že s naší prací byla spokojenost a přichází odměna v této podobě. To beru jako důležitou podmínku pro klidný osobní život,“ opět nachází pozitivní přínos.

Zlomový zápas v Karviné

Nyní bilancuje úspěšnou sezonu, ale nemusel na lavičce až do zdárného konce vydržet. „Nikdo mi nevyhrožoval, nikdo přede mne nekladl ultimáta,“ říká na toto téma.

„S přímými nadřízenými, ať je to ředitel Libor Kleibl nebo sportovní ředitel Zdeněk Koukal, mám dobré vztahy, jako trenéra mě majiteli (Ludvík Karl, vlastník sklářské společnosti Preciosa) doporučili, i pro mě by byla svým způsobem prohra, kdyby mě museli po několika kolech vyhodit,“ poukazuje na další aspekt svého případného vyhazovu.

A nebylo od něj daleko. „Zlomovým byl podle mého zápas v Karviné, kde jsme vyhráli. Měli jsme do té doby jen tři body, bylo to složité. Kdybychom ho nezvládli, spadli bychom na poslední místo, s odstupem pěti bodů na příčku znamenající záchranu. Taková situace by nebyla pro budoucnost Liberce a jeho tým příjemná,“ otřepá se při této představě.

Začíná opět s novým kádrem. Přitom snem každého trenéra je mužstvo udržet a už něco vybudovaného rozvíjet. „Umím si přestavit, že bychom s loňským kádrem pokračovali a jen ho vhodně doplnili,“ nebrání se této myšlence Hoftych.

„Jde však o realitu, kterou přijímám. Co se týče mě, považuji se za typ spíše do nepohody. Hodně podstatné pro mě ovšem je, kým jsem obklopen, s jakými lidmi pracuji. V realizačním týmu je se mnou Pavel Medynský, Míra Holeňák, Mára Čech a další. Jsme tam od toho, abychom hráčům umožnili v kariéře se posunout,“ vypichuje i práci kolegů.

Jiné priority na Bohemce

Podobnou situaci ostatně zažíval už v Bohemians Praha 1905. Přesto byla jiná. „Určitě neměla takové možnosti jako Liberec,“ upozorňuje. „Vedení nemělo možnost přivést takové hráče, byť na hostování, jako Baluta, Hromada nebo Musa,“ vypočítává.

Nerozvíjela se ani spolupráce se Slavií, přestože mistr ligy má sídlo jen dvě stanice tramvají od bohemáckého stadionu. „V mém období, vracím se do let 2008-2011, šel na klub jeden konkurz za druhým,“ vrací se do doby, kdy nebylo jisté, zda Bohemians vůbec přežijí.

„Dlužilo se ostatním, výplaty chodily pozdě, bylo to dělané na koleně. Jednu perličku: přišel jsem před utkáním s Jabloncem za vynikajícím člověkem a funkcionářem Lukášem Přibylem, který už není bohužel mezi námi, a stěžoval si, že mám potíže se sestavou. Bylo více zranění. Lukáš měl ten dar, že nedostával nikoho pod stres. Odvětil mi – buď v klidu, v pondělí je soud, kde asi Bohemka zanikne. A začal se smát. Situaci nesmírně odlehčil,“ dokládá Hoftych, jaké byly tehdy priority.

Ale angažmá u Botiče si může do životopisu vepsat jako úspěšnou štaci, stejně jako ve Spartaku Trnava, kde však působil ve funkci sportovního ředitele. Jeho rodné Ústí nad Labem však jako by na něj poněkud zapomnělo.

„Není tomu tak,“ vyvrací tento názor. „Byl jsem před sedmi lety v kontaktu s Jirkou Duškem, jenž působil v ústeckém klubu, a znali jsme se z dorostu, ale já tehdy měl smlouvu v Českých Budějovicích. Řekl jsem mu, že k Ústí mám pořád vztah, ale zpátky moje kroky zatím nevedou, následně jsem převzal reprezentační mládežnické výběry. Do Ústí stále jezdím za mámou, která má už věk, za ségrou Vlaďkou do Liboňova, což je chatařská osada u Telnice,“ odkrývá rodinné vazby.

„Vím, že lidé mě hodně spojují s Moravou, ve Zlíně jsem prožil nejvýznačnější část mé aktivní kariéry, dlouhých osmnáct let,“ nalézá vysvětlení, proč je jeho jméno více řazeno ke Zlínu. „Někteří tvrdí, že mi zůstal moravský akcent,“ dokládá to dalším faktem. „Přitom i moje manželka Lenka pochází z Ústí, hrála za něj závodně basket. Dokonce i dcera se tam narodila. Třeba se někdy do Ústí ještě profesně vrátím,“ neškrtá rodiště ze seznamu možného dalšího působení.

Otec emigroval

Jeho osobní život skrývá i další méně známý fakt: otec odešel nelegálně za komunistického režimu do zahraničí, čímž se stal nepřítelem lidu a byl i odsouzen. „Můj otec Bořivoj, projektový inženýr na topení, kapacita ve svém oboru, odešel v roce 1970, když jsem měl tři roky, brácha Petr pět,“ popisuje rodinný příběh.

Emigrant v rodině byl za komunistického režimu ovšem hodně velký problém. „Neřekl bych, že jsem měl s tím nějaký problém, dokonce jsem na vojnu narukoval do Dukly Praha. Do Žatce mě převeleli ne z kádrových důvodů, ale protože na áčko jsem neměl. Na dobu komančů nevzpomínám v dobrém, ale že bych zažíval nějaké příkoří, to ne,“ nestěžuje si, že bych byl nějak šikanovaný.

„Možná máma, určitě babička s dědou, ten určitě, protože děda z matčiny strany Neuwirth býval starostou Neštěmic. Pro ně bylo nepříjemné, že jejich zeť emigroval,“ věděl však, že nelegální odchod měl pro jiné neblahé důsledky. „My děti byly vždycky rády, když přišel od táty balík z Německa. Magazíny Quelle, digitální hodinky, žvýkačky, oblečení. Jen mi vrtalo hlavou, proč je tam tak špatně, když mají takové krásné věci, které v socialistickém Československu nebyly k dostání,“ přiznává.

S otcem se po revoluci setkal jen jednou. „Hned v 90. roce. RH Cheb jela na zápas do Bayeruthu, přišel za mnou na hotel,“ vzpomíná. „Od té doby jsme se neviděli, jen si psali. V kariéře mi nijak pomoci nemohl. Ale jednu příhodu mám. S Honzou Kolečkářem, co pak pracoval v televizi Nova, jsme zvažovali, že bychom hned v roce devadesát šli pracovat do Německa.

Zvažovali jsme, co napíšeme do dotazníku jako uchazeči o zaměstnání. Já říkám, jsem chemik operátor. Franta Pavlíček by uvedl stavební průmyslovku. Honza Kolečkář si povzdechl – já jsem pánové někdo, já studoval na filosofické fakultě marxismum leninismus… Možná bych snáze přes otce získal občanství, ale to by bylo všechno. Neměl jsem však na to myšlenky ani čas, hrál jsem ligu,“ soustředil se na svou fotbalovou kariéru.

Se štiplavou poznámkou na svůj původ se setkal jen jednou. „A dost mě pobavila,“ vybavuje si Hoftych. „Když jsem byl ve Zlíně společně s Vlastou Marečkem, asistentem trenéra Františka Komňackého a zlobil jsem ho různými vtípky, jednou se přímo zhrozil: Ty jsi ke všemu tomu ještě emigrantův syn!“ směje se při této příhodě.

Taková legrace to ovšem není. Nyní se o jeho osudu mohou dozvědět Roman Berbr, vládce českého fotbalu, bývalý člen StB, jenž je na to pyšný, a obdivovatelé komunistického režimu předseda FAČR Martin Malík a člen výkonného výboru Miroslav Liba. Slovan Liberec by se mohl snadno ocitnout na černé listině. „K tomu řeknu jenom to, že mě nálepka emigrantův syn vždycky strašně pobavila,“ opakuje Hoftych.