Manuel Almunia: Rosický je bezpochyby jeden z nejlepších hráčů v nedávné historii Arsenalu. Vydra byl jedním z nejlepších hráčů soutěže, ale jeho chyba byla, že tomu nevěřil

Bývalý španělský brankář Manuel Almunia prožil nejúspěšnější část své kariéry v londýnském Arsenalu, kde působil osm let. Poté se přestěhoval do menšího klubu, a to do Watfordu, kde se setkal s českým duem Vydra – Pudil. Bohužel v roce 2014 byl nucen ukončit svou kariéru kvůli problémům se srdcem, které mu byly zjištěny během lékařské prohlídky v Cagliari. Almunia se nám vyjádřil pro Ruik k jeho rivalitě s Jensem Lehmannem nebo prozradil, kde teď pracuje jako trenér brankářů.

Proč jste se nedokázal prosadit ve Španělsku, tak jako v Anglii?

Já jsem ve Španělsku nebyl nikdy brán za velkého brankáře, protože jsem chytal za menší kluby. Bylo to i tím, že jsem na tu nejvyšší úroveň dosáhl až v pozdějším věku, takže jsem asi i proto neměl šanci chytat za nějaký větší klub ve Španělsku.

Nejlepší období své kariéry jste strávil v Arsenalu, jak vzpomínáte na období v Arsenalu? A očekával jste, že byste tam mohl vydržet tak dlouho?

Na tohle období vzpomínám jako na tu nejlepší část své kariéry. Přijde mi, jako kdybych nikdy v Arsenalu nehrál a v Londýně nežil, ten čas strašně letí a všechno to hrozně uteklo. Jsem velmi hrdý na to, že jsem mohl být tak dlouho součástí tak skvělého klubu. Když jsem podepisoval smlouvu s Gunners, tak mě vůbec nenapadlo, že tam zůstanu tak dlouho. Snažil jsem se užívat každý den i navzdory špatným okamžikům, které postihnou, každého fotbalistu v kariéře.

V Arsenalu jste působil ještě za dob, kdy nastupoval na Highbury. Ovlivnil podle Vás klub nějak přesun na Emirates Stadium?

Ten přesun určitě nějak změnil klub. Pamatuji si, že když přijel jakýkoliv soupeř, tak měl vždy strach z atmosféry, která panovala na Highbury. Pokaždé, když Arsenal útočil, tak skoro celý stadion začal hrozně křičet a podporoval nás, na to si vždy vzpomenu a mám z toho husí kůži.

Myslím si, že Emirates Stadium je snem každého klubu, ale myslím si, že soupeřům se tam hraje o mnoho příjemněji, než tomu bylo na Highbury. Ta atmosféra je tam prostě úplně jiná.

Nastupoval jste téměř osm let pod Arsénem Wengerem, jaký to byl manažer? A jak se s ním spolupracovalo?

Arséne byl jako otec pro každého hráče. Nikdy jsem neslyšel špatné slovo od hráčů na něj. Velmi laskavý člověk, velmi zdvořilý a snažil se udělat pro každého hráče to nejlepší, aby byl šťastný, i když věděl, že nemůže udělat každého hráče šťastným. I hráči, kteří třeba nebyli pod ním tolik spokojeni, tak o něm vždy mluvili pouze pozitivně. Já také o něm nemohu říct nic špatného, ale někdy jsem si říkal, že by mohl být trochu přísnější.

Novým manažerem Arsenalu se stal Mikel Arteta, je to správná volba? A jaký dojem na Vás zatím udělal?

Mikel má obrovskou výhodu v tom, že v klubu působil před pár lety jako hráč a zná se i s některými hráči ze současného kádru. Zná je, ví, jak myslí, co potřebují a ví jak z nich dostat to nejlepší. Rozhodně si myslím, že potřebuje dostat čas, aby ukázal svůj potenciál.

Jaký je podle Vás rozdíl mezi Arsenalem ve kterém si působil a tím současným?

Když jsem přestoupil do Arsenalu, tak v týmu jsme měli ty nejlepší hráče na svých pozicích, možná i ve světě. Světové špičky s velkým charismatem a obrovskou osobností. Samozřejmě kvalita je velmi důležitá, ale osobnost a charisma hráče je ještě důležitější. V tom asi vidím ten hlavní rozdíl.

Jelikož je tento rozhovor pro český web, tak se Vás zeptám na Tomáše Rosického. Jak na něj vzpomínáte?

Tomáš Rosický je bezpochyby jedním z nejlepších hráčů v nedávné historii klubu. Je obrovská škoda, že měl mnoho zranění a nemohl ukázat veškerý potenciál, který měl. Ale lidé v Arsenalu ho velmi dobře znají a milují ho. Je to i tím, že je velmi milý člověk, obrovský profesionál, skromný a výborný spoluhráč.

Váš nejlepší a nejhorší moment v Arsenalu?

Nejlepší okamžik v Arsenalu? Nevím, možná nějaké mimořádné zápasy nebo vůbec moje první návštěva tréninkového centra, na to velmi rád vzpomínám.

Nejhorší okamžik rozhodně finále Ligy Mistrů v roce 2006 proti Barceloně a pak ještě moje poslední sezóna v Arsenalu. Arséne vůbec se mnou nepočítal, a to bylo pro mě velmi těžké.

Pamatuji si Váš úžasný okamžik v dresu Watfordu, když jste hráli proti Leicesteru. Zneškodnil si penaltu a hned z protiútoku, jste vstřelili postupující branku. Co se Vám vybaví, když někdo připomene tento moment?

Tento okamžik proti Leicesteru je pořád pro mě dost čerstvý, není to z toho důvodu, že bych rád na to vzpomínal, ale kvůli lidem, kteří mi často tento moment ukazují na videu. Ty emoce, které jsem cítil a ty všichni lidé kolem toho jak slavili, to je moment na který nikdy nezapomenu. A přál bych si, aby takových momentů ve fotbale bylo více.

Ve Watfordu jste taky prožil velmi povedené období, jak vzpomínáte na Watford a české spoluhráče Daniela Pudila a Matěje Vydru?

Watford byl pro mě skvělá zkušenost, kde jsem i měl tu možnost poznat úžasné lidi. Musel jsem trochu změnit svou mentalitu, protože přesun z Arsenalu do Watfordu byl trochu šok pro mě. Ale přizpůsobil jsem se a rychle si zvykl, protože podle mě není důležité, jak moc je daný klub velký, ale musíte být šťastný a mít radost z fotbalu.

Daniel a Matěj byli pro mě naprosto výborní spoluhráči. Hlavně s Danielem jsem měl velmi dobré přátelství a trávili jsme spolu spoustu času. A Matěj byl v tu dobu jedním z nejlepších hráčů soutěže, ale jeho chyba byla, že tomu nevěřil. Troufnu si říct, že v té době mohl hrát v jakémkoliv klubu z Premier League.

Mohl byste českým fanouškům vysvětlit proč je v Londýně zrovna taková obrovská rivalita mezi Arsenalem a Tottenhamem?

Myslím si, že ta rivalita mezi Arsenalem a Tottenham už trvá více jak sto let, kdy se Arsenal přestěhoval do severního Londýna. Potom se také říká, že Arsenal se prý nechal porazit a Spurs kvůli tomu sestoupili. Ale ano, ta rivalita je obrovská a zápas je snem každého fotbalisty.

Média často spekulovala o tvé rivalitě s Jensem Lehmannem. Jaký jste měli spolu vztah?

Byla to obrovská rivalita. Jens je osoba s obrovským charakterem, velký profesionál, mentalitou vítěz a když jsem získal jeho místo, tak to poznamenalo náš vztah. Bylo to vážně těžké, ale i přesto jsem se od něj spoustu věcí naučil. Vlastně až když odešel z Arsenalu, tak jsme měli opět dobrý vztah.

Musel jste svou kariéru ukončit kvůli problémům se srdcem. Jak jste tuto informaci přijal, když jste se to dozvěděl?

Ano, v roce 2014 po podpisu v Cagliari mi doktoři zjistili, že mám problémy se srdcem. Takže jsem se rozhodl s fotbalem přestat. Už mi bylo i 37 let a asi byl i vhodný čas. Nijak mě to neovlivnilo, protože jsem byl dost unavený z fotbalu, ale po roce ve fotbalovém důchodu mi začal fotbal chybět.

Údajně se z Vás stal trenér brankářů, můžete nám říct, kde působíte a jak Vás to baví?

Pracuji jako trenér brankářů u prvního týmu Al Jazira v Abú Dhabí, kam jsem vlastně přišel v zimě 2015 a působím tam až dodnes. Jsem tu velmi šťastný, SAE jsou skvělá země a pracuji s kluky, které ten fotbal baví, a z toho mám obrovskou radost. Jsem moc rád, že mě poslouchají a berou si moje rady k srdci, moc to pro mě znamená.