Od hokejového zázraku už uplynulo 40 let. Přesto nás stále fascinuje!

„Pět vteřin do konce zápasu! Věříte na zázraky? Ano! Neuvěřitelné…“ – to jsou poslední slova amerického komentátora ABC Ala Michaelse památného hokejového zázraku z olympijského turnaje v Lake Placid 22. února 1980. Je opravdu málo sportovních momentů, kdy lze slovo „zázrak“ použít bez jakékoliv nadsázky. Tenkrát neznámý kouč neznámého amerického výběru Herb Brooks dokázal dovézt partu mladíků na skutečný vrchol svého života. Jako třešničkou na dortu byla porážka tehdy doslova neporazitelného Sovětského svazu.

To, co se odehrálo na počátku osmdesátých let ve spojených státech zůstane navždy legendou. Příběh mladíků, kteří se postavili nejlepším hráčům na světě, můžou dodnes trenéři všech kolektivních sportů ukazovat svým svěřencům, jako motivační ukázku silné vůle, dřiny, odhodlání a týmového ducha.

Herb Brooks po zvolení hlavního kouče americké střídačky na začátku sezóny přistoupil k přípravě na olympijský turnaj tak, jako nikdo před ním. Dá se říct, že ani nikdo po něm. Hráči NHL měli tou dobou pro reprezentaci svých zemí zavřené dveře. A tak musel Brooks sáhnout o několik úrovní níže. Do týmu pozval několik mladíků převážně z univerzitních lig.

Nejzkušenějšími hráči byli Mike Eruzione, který do té doby nastoupil pouze ve farmářských klubech nejslavnější ligy světa a Buzz Schneider, což byl úplně jediný chlapík, co si zahrál na předchozí olympiádě. Zbytek týmu byl do té doby profesionálním hokejem nepolíbený. Nejstaršímu členovi týmu bylo pouhých dvacet pět let! Všichni na několik měsíců opustili své domovy i školy, aby se mohli společně připravovat na okamžiky, kterými budou už navždy inspirovat celý svět.

Brooks tehdy dostal šanci ukázat, co američtí amatéři dokážou. Na olympiádu tehdy nesměli profesionálové z NHL, což pochopitelně ještě více hrálo do karet především Sovětům. V Sovětském svazu totiž v dobách socialismu byli oficiálně všichni amatéři, ale trénovali mnohdy více jak profíci z NHL.

Příprava jako nikdy předtím

Mnoho odborníků označovalo Brookse za blázna. Nikdo nevěřil tomu, že s takovým týmem by mohl tým USA pomýšlet na výraznější úspěch. Co dělalo z trenéra tohoto nezkušeného týmu výjimečným, byl již zmíněný přístup, který se vymykal veškerým tradicím. S velkou částí týmu se už hlavní kouč připravoval na samotný turnaj rok a půl!

Když vážně promlouval šest měsíců před turnajem ke svým svěřencům, rozhodně nedával najevo, že jejich účast na olympiádě bude jen něčím, co budou vyprávět svým kamarádům v hospodě. Už od začátku je připravoval, že budou makat, jako nikdy předtím. Řekl, že v Lake Placid možná nebudou nejlepším týmem, ale rozhodně budou ze všech nejlépe připraveni.

Americký trenér netrpěl mladíkům nic, co by bylo jen částečně v rozporu s detailní přípravou týmu. Když hráči v přípravném utkání s Norskem nepodali stoprocentní výkon (z možná nejslabším týmem remizovali 3:3), zůstali na ledě ještě dlouho po zápase a jezdili bez puku až padali na kolena. Někteří dokonce tvrdí, že se většina kluků ocitla na hraně kolapsu.

Hráčům v Oslu nepomohl ani správce haly, jež zhasl světla, aby už tým opustil led – bez efektu. Brooks tím chtěl týmu dát najevo, že nápis, který mají na dresu vepředu, znamená daleko víc, než ten na zádech. Moc dobře věděl, že aby dokázaly spojené státy získat na turnaji medaili, museli na ledě nechat daleko víc, než s čím přicestovali do reprezentačního výběru. Druhý den v odvetném utkání porazili Nory dominantním výsledkem 8:0.

I přes mimořádně tvrdou přípravu, se při zúžení kádru neubránili někteří jedinci slzám z promarněné příležitosti. Motivační proslovy měl americký kouč mimořádně působivé a brzy si v týmu získal absolutní respekt. Pokud hráči hledali „kamaráda“ mimo své spoluhráče, odkazoval je na svého asistenta Craiga Patricka. I v něm se místy mísily pocity, že to jeho kolega někdy přehání až moc. Asi opravdu jen samotný Brooks moc dobře věděl co dělá.

Průběh turnaje

Pokud by někdo čekal, že tak pestrá příprava povede hned od začátku k jasným vítězstvím, byl na omylu. Hned v úvodu Američané zachraňovali utkání v samotném závěru, když pouhých dvacet sedm vteřin před jeho koncem zachránil remízu 2:2 Bill Baker. Od té doby už ale tým USA nasadil vítězné tempo. Bez velkých problémů si poradili s tehdejším Československem (7:3), Norskem (5:1) a Rumunskem (7:2).

Tyhle týmy bral oproti Sovětům Brooks vážně, jelikož se chtěl soustředit na týmy, které mají šanci porazit. Mírné zaváhání přišlo ještě v posledním utkání základní skupiny. Spojené státy musely s Německem dohánět dvoubrankovou ztrátu, nakonec ale utkání zvládli poměrem 4:2 a ze základní skupiny postoupili z druhého místa za Švédy jen vinou horšího skóre.

V době olympijského turnaje se ještě nehrálo klasické play-off, jak jej známe dnes. O samotný triumf si to rozdali hned čtyři týmy ve finálové skupině (SSSR, USA, Finsko a Švédsko). Výsledky USA-Švédsko (2:2) a SSSR-Finsko (4:2) se započetly ze základních skupin, takže byli jasně favorizovaní Sověti v ještě lepší pozici. Týmy si tak ve finálové skupině zahrály ještě dvě utkání. A právě to nejbližší – USA vs. SSSR vstoupilo do dějin této hry!

Sověti postoupili po naprosto přesvědčivých výsledcích. Jak se říká – s prstem v nose rozdupali Japonsko (16:0), Nizozemsko (17:4) a Polskou reprezentaci (8:0). Lehčí potíže zaznamenali pouze v utkání s Finy, kde museli dvakrát dotahovat ztrátu. Zápas ale nakonec vyhráli 4:2.

Americký hokejový zázrak

Nutno podotknout, že Američané tohle utkání nebrali pouze jako hokejový zápas. Byla to bitva mezi dvěma světy, rozdělenými železnou oponou. Byla to bitva ve studené válce, která začínala opět být horkou válkou. Na zdi v kabině hokejistů visel také telegram, který zaslala jedna žena z Texasu. „Všechno, co v něm stálo, bylo: poražte ty komunistický bastardy!“ líčil kapitán Američanů Mike Eruzione.

Zápas byl naplánovaný na 17:00. Pořadatelská země se dlouho snažila posunout začátek utkání na dvacátou hodinu, aby mohla zápas sledovat cela Amerika. To ale Sověti nedovolili. Televizní stanice NBC se tak na úkor živého přenosu rozhodla vysílat utkání s tří hodinovým zpožděním.

Byl to přesně ten pověstný souboj slavné dvojice Davida s Goliášem. Na jedné straně mladí studenti z amerických univerzit, proti opravdovým mistrům. Sestava, ve které vyčnívaly jména jako Vladislav Treťjak, Vjačeslav Fetisov, Alexej Kasatonov, Sergej Makarov, Vladimír Krutov či Valerij Charlamov nebyla ta, kterou soupeři běžně poráželi. Co běžně! Tyhle borce zkrátka zpravidla neporážel nikdo!

Strojová rudá armáda nejrespektovanějšího trenéra Viktora Tichonova byla tenkrát prostě neporazitelná. Sověti se mohli už před turnajem pyšnit vizitkou pětinásobných olympijských vítězů, do té doby neprohráli na olympijských hrách dlouhých dvanáct let a sedmnáct zápasů v řadě. „Devět měsíců v roce jsme byli zavření a třikrát denně trénovali. Byli jsme vojáci. Ženu a děti jsem viděl jen málokdy. Ale pro vítězství jsem byl já i ostatní schopni obětovat všechno,“ přiznal Treťjak v dokumentu Do You Believe in Miracles?

Oba týmy se utkaly spolu 9. února před zahájením turnaje v přípravném zápase. Sověti roznesli americký výběr vysoko 10:3! „Ukázali jsme naší sílu. Zápas jsme brali jako tréninkový,“ vykládal novinářům. Na dotaz, zda tedy jeho svěřenci šetřili síly, odpověděl Treťjak: „Máte pravdu.“ Nebyly tu žádné předpoklady, že by sborná měla v klíčové fázi turnaje s nezkušeným týmem klopýtnout.

Co přesně promlouval Herb Brooks ke svým svěřencům před tímto velkým utkáním, zůstane možná navždy jen v hlavách samotných hokejistů. Věty, které se časem dostaly na veřejnost zněly – „Narodili jste se jako hráči. Bylo vám určeno, abyste byli zde. Tenhle okamžik je váš! Užijte si ho!“ Když vjeli na led, strhlo se mohutné skandování „USA, USA…“ a „God Bless America! (Bůh žehnej americe)“.

Už od první minuty ale bylo jasné, že se tentokrát na jednu branku hrát nebude a první třetina nabídla strhující podívanou. Sověti se sice dostali v desáté minutě do vedení zásluhou Krutova, o čtyři minuty později ale Buzz Schneider vyrovnal. Za další čtyři minuty už opět po zásahu Makarova sborná vedla. Vyrovnat se Američanům podařilo neuvěřitelnou jednu vteřinu před první sirénou! 8500 diváků v Olympijském centru bylo doslova u vytržení! Vyrovnání zařídil Mark Johnson.

Bylo to neuvěřitelné! Spojené státy dokázaly hrát se Sověty naprosto vyrovnanou partii. Viktor Tichonov se před druhou třetinou rozhodl odvolat svého jinak uznávaného gólmana Treťjaka a ve zbytku utkání čelil americkým útočníkům Vladimír Myškin. Samotný velekouč hvězdné střídačky toto rozhodnutí později označil za největší omyl své trenérské kariéry.

Družina SSSR se dostala ve 23. minutě ještě jednou do vedení. Už ale naposledy! Ve 48. minutě hrál výběr USA přesilovku, když Mark Johnson podruhé v zápase mocně zvedl ruce nad hlavu. Přesně deset minut před koncem utkání vsítil jednoznačně nejslavnější branku v americké historii Mike Eruzione a hráči USA vedli! Vedli, a nakonec i zvítězili! Sborná zkrátka neuměla zápasy v samotném závěru dotahovat, jelikož se jim to v kariéře nestávalo téměř vůbec. Zázrak byl na světe!

Ono vlastně úplně definitivně byl zázrak dokonán o dva dny později. Hráči USA se totiž ještě museli zkoncentrovat na závěrečný zápas s Finskem, který ale zvládli poměrem 4:2.

Když stal Brooks po zápase před novináři, prohlásil větu „Kdyby mi někdo před zápasem řekl, že vyhrajeme, vysmál bych se mu. Nevěřil jsem, že je to možné.“

„Vždycky jsem byl snílek. Tak je to dobře. Měli bychom snít. Jako děti vyrůstáme s nejrůznějšími sny. Ale jako dospělí se tváříme vážně a na všechno jdeme příliš sofistikovaně a přestáváme snít.“ vyjádřil se Brooks v jednom z posledních rozhovorů.

Po turnaji

Sověti odjeli z turnaje se stříbrnou medailí, ale řádně rozladění. V olympijské vesnici za sebou zanechali 121 prázdných lahví vodky. Za necelý měsíc utrpěli navíc další porážku. Za výše zmíněný incident vyhlásil americký prezident Jimmy Carter bojkot her v Moskvě, ke kterému se přidalo dalších šest desítek zemí.

Celkem třinácti hráčům z dvaceti se po svém životním úspěchu otevřely i dveře do slavné NHL, včetně hlavního kouče. Nejdéle z olympijských vítězů hrál Neal Broten, který ukončil kariéru po sezoně 1996/97. Ne všichni hráči vítězného týmu založili budoucnost na hokejové kariéře. Někteří z nich se stali úspěšní obchodníci.

Téměř celý tým se sešel na zahájení olympijských her v Salt Lake City 2002 a společně zažehli olympijský oheň. Kouč amerického výběru se dokonce na tomto turnaji postavil na střídačku a s výběrem USA získal po dvaadvaceti letech medaili, když ve finále podlehli favorizované Kanadě. Na stejném turnaji získala americká ženská reprezentace také stříbro. Jejím trenérem byl dvojnásobný střelec z památného „zázračného“ utkání Mark Johnson.

Herb Brooks se tak stal pro americkou společnost nesmrtelným hrdinou. Bohužel, jak už bývá život mnohdy krutý a nespravedlivý, o život ho v srpnu 2003 připravila autonehoda. O tři roky později byl zaslouženě uveden do hokejové síně slávy. V roce 2005 bylo Olympijské centrum, kde se podílel na tomto velkém triumfu přejmenováno na Herb Brooks Arena. „Byl skvělý kouč. Dokázal vždy z týmu vymáčknout to nejlepší, z každého hráče navíc udělal nedělitelnou součást týmu. A především byl vždy o krok před ostatními.“ prohlásil Ken Morrow, obránce olympijských šampionů z Lake Placid.

Je až neuvěřitelné, jak je osud nevybíravý. Podobně zahynul i člen sovětského týmu – jež v roce 1981 zemřel za volantem útočník Valerij Charlamov. Smutnou shodu okolností doplňuje i jeden z bronzových medailistů – švédský brankář Pelle Lindbergh, který smrtelně havaroval v roce 1985. V listopadu 2014 zemřel po dlouhé nemoci i sovětský trenér, obrovská legenda tohoto sportu Viktor Tichonov.

O slavném příběhu amerických mladíků byly natočeny i dva filmy. Stylově tyhle snímky nesou názvy Zázrak na ledě (1981) a Hokejový zázrak (2004). Samotný Brooks zemřel těsně před uvedením druhého filmu. Nikdy tak tento snímek o jeho velkém počinu neviděl. Jeho stopa v hokejovém světě však může být pro zbytek (nejen) sportovců obrovskou inspirací.

Dodnes je tohle velké vítězství s neporazitelným výběrem SSSR považováno za největší sportovní událost spojených států ve dvacátém století. Tohle vítězství totiž není jen o sportu. Je to o mimořádně silné vůli jednoho úžasně stmeleného kolektivu. Je to důkaz toho, že v životě není nic předem dané. Odhodlání v nás samotných má totiž daleko větší sílu, než by se mohlo vůbec zdát. Je to důkaz toho, že opravdu NIC není NEMOŽNÉ a že když chceme, dokážeme VELKÉ věci!