Hrával proti Pastrňákovi, poté málem přišel o oko! Nyní na něj téměř nevidí a přesto kraluje kanadskému bodování

Jindřich Abdul patřil mezi největší hokejové talenty České republiky, jenž se narodily v roce 1996. Kariéru měl rozjetou poměrně slibně. V 19 letech ji však málem musel ukončit, když po tvrdém souboji téměř úplně oslepl na jedno oko. Nyní na něj vidí pouze na 20 %, jeho kariéra však i pět let po úrazu pokračuje a nyní si již třiadvacetiletý forward nevede vůbec špatně!

Sport někdy dokáže psát kruté či tvrdé příběhy. Někdy se z toho však může vyklubat příběh inspirativní, čehož příkladem je Jindřich Abdul. Třiadvacetiletý hokejista patřil mezi největší talenty narozené v roce 1996. Často se tak potkával s dnes již hvězdným Davidem Pastrňákem. „Byli jsme mezi sebou takoví rivalové na Moravě a ve Slezsku. Já jsem totiž hrál ve Vsetíně, zatímco on v Havířově. Neustále jsme se předháněli v produktivitě,“ vzpomíná na začátky kariéry.

Nicméně především kvůli zdravotním komplikacím nemůže být Abdul tam, kde je nyní Pastrňák. „Škoda, že jsem to nedotáhl tak daleko jako on. V Bostonu hraje parádně a držím mu palce,“ dodal Abdul. Ten málem v 19 letech musel ukončit svou hokejovou kariéru, což se naštěstí nestalo. V dané době již byl rodák ze Vsetína hráčem Znojma hrajícího v EBEL. Bylo to 19. února 2015, kdy se stal onen osudný moment.

Abdul vypomáhal znojemské juniorce v duelu proti Vídni, když po jednom ze soubojů zůstal ležet na ledě. „Tehdy mi ze dne na den skončila sezona,“ podotkl dnes již hráč Slovanu Bratislava. Mimo sezonu mu však hrozil konec kariéry, jelikož hrozilo, že úplně oslepne na jedno oko. To se však nestalo, alespoň ne stoprocentně. „Nebylo to pro mě lehké období, srovnával jsem se s tím dlouho. Při zásahu hokejkou do oka mi v něm nějaká část ochrnula a vidím na něj tedy jen z 20 %. Už to tak i zůstane,“ nechal se slyšet.

Třebaže mu tedy byl předvídán předčasný konec, sám na něj nemyslel a ani si jej nepřipouštěl. „Hlavou se mi ale honilo ledasco. Týden jsem ležel v nemocnici a oko mě bolelo tolik, že jsem nedokázal otevřít ani to druhé. Jen jsem poslouchal hudbu a další čtyři měsíce jsem byl pouze zavřený doma a nechtěl jsem ani jít na procházky. Pouze jsem ležel a přibíral na váze,“ vzpomínal na složité období.

Po vážném zranění se tak musel k hokeji vracet postupně. Nejprve hrával třetí nejvyšší soutěž ve Vsetíně, následovala druhá slovenská liga v Prešově a poté přišla šance okusit prvoligový hokej v nedalekém Popradu. Zde se skvěle prosadil a vydržel tak v týmu zpod Tater pouze dvě sezony, než se přesunul do slavného týmu Slovanu Bratislava, který čekala první sezona ve slovenské lize po několika letech strávených v KHL.

Jak se však po zranění k hokeji vracel? „Postupně jsem se ze všeho dostal. Tenkrát jsem měl fakt špatnou letní přípravu, přibral jsem, což u mě nebylo zvykem. Před zraněním jsem měl 78 kilo, při návratu 89. Všechno bylo těžké. Ale když člověk chce, všechno jde. Navíc jsem viděl, kdo všechno mi opravdu fandí, hodně lidí mi pomáhalo. Ve Znojmě za mnou chodily i super návštěvy do nemocnice. Tehdy jsem poznal, jaké mám opravdové kamarády a moc si jich za všechno vážím,“ popisoval momenty po zranění.

Nyní patří mezi nejlepší hráče slovenské ligy, dokonce vede kanadské bodování. Po 38 kolech má na kontě 48 bodů za 18 branek a 30 asistencí. Dle výkonů tedy lze soudit, že jej omezené vidění na jedno oko téměř neomezuje. Je tomu ale skutečně tak? „Někdy to problém je, mám tam mrtvý úhel. Ale jde o zvyk. Kdybych tím sám sebe pořád omlouval a vymlouval se, na co by mi to bylo? Tohle nechci. Beru to tak, že když budete makat, vždycky můžete dosáhnout věcí, na nichž vám záleží. Hraju, jak nejlépe umím,“ vysvětlil.

Ke své kariéře pak má příkladný přístup: „Nepřemýšlím nad tím, kde bych byl nebýt zranění. Nikdy nevíte, co vám kariéra přinese. Jsem teď ve Slovanu, a jsem tady spokojený, až nad očekávání. Možná jsem podle různých prognóz mohl někde být ve 23 letech, ale třeba se mi kariéra jen trochu přibrzdila a můžu tam být v 26 letech. Snažím se nevnímat zranění, které mám a jedu naplno.“

Nyní Jindřich Abdul sní o tom, že udělá ještě nějaký krok výše. „Slovenská liga má svou kvalitu a mnozí ji zbytečně podceňují. Rád bych však hrál ještě kvalitnější soutěž. Naberu nějaké zkušenosti a zkusím se posunout ještě dál,“ prozradil. V první řadě se nabízí možnost působení v Tipsport Extralize, tedy nejvyšší soutěži v České republice: „Už teď před sezonou jsme něco takového řešili. Můžu však ještě udělat dobrou sezonu ve Slovanu a domů se vrátit později. Nebo také mohu do zahraničí. Z Bratislavy se do světa dostává dobře.“

Na obnovení konkurence s Davidem Pastrňákem v NHL a předhánění se v bodování si však již příliš netroufá. „To by byl asi odvážný krok,“ podotkl s úsměvem. „Už nemám 18 let, abych mohl mít takové vyhlídky. Navíc, nejsem naivní. Vím, jak to v hokejovém světě chodí. Na druhou stranu ale nikdy nevíte, co se vám v hokeji může přihodit,“ dodal.

Ať je to jak chce, Jindřich Abdul si zaslouží uznání a potlesk za to, že hraje i s handicapem a ještě větší za to, jak skvěle si vede. Nezbývá doufat, než že si stále teprve 23letý hokejista dokáže vybojovat nějaké zajímavé a kvalitní angažmá a že se mu bude v kariéře i nadále dařit dle jeho představ!