Podivná ostuda týmu Zaire na mistrovství světa 1974 aneb Když hrajete o holý život

Některým pamětníkům se ještě vybaví africký tým, který s velkými ambicemi přijel na světový šampionát do Německé spolkové republiky – a s velkou ostudou odsud odjížděl. Jak už to tak bývá, doprovázelo ho několik zajímavostí a otazníků, které se nyní pokusíme zodpovědět.

Leopardi, jak se africkým fotbalistům říkalo, měli kupodivu nejproblematičtější cestu na turnaj. Rozhodně nedrtili soupeře přesvědčivým stylem, do tříčlenné finálové skupiny africké kvalifikace dokonce dospěli jako jediný tým, který v předchozích vyřazovacích kolech musel dotahovat prohraný první zápas (Kamerun a Ghana).

Zairští fotbalisté dvakrát porazili Zambii, zatímco favorizované Maroko se od zambijských soupeřů nechalo jednou porazit. První utkání Zaire a Maroka v Kinshase přineslo tři silně kontroverzní góly v marocké brance, ovšem sudí Lamptey (Ghana) je uznal.

Ani delegát Rico Alcantara (Senegal) neshledal na jeho výkonu nic závadného – hráči a realizační tým Maroka byli pochopitelně jiného názoru. Podle jejich verze byl rozhodčí i oni sami pod obrovským tlakem publika, které jim vyhrožovalo i fyzickým násilím.

Když FIFA odmítla jakkoli zasáhnout, Maročané oznámili, že k odvetě nenastoupí. FIFA tedy historicky prvního účastníka MS – Maroku se to povedlo v roce 1970 – diskvalifikovala a do Německa putoval tým Zaire.

Dlužíme malou dějepisnou vložku – Zaïre nebo též Zair měnila často názvy a před tímto jménem vešla do povědomí jako Belgické Kongo, případně Demokratická republika Kongo. Diktátor Mobutu změnil název státu v roce 1971 a země ho používala až do roku 1997.

Pikantní bylo, že Leopardy trénoval Jugoslávec Blagoe Vidinić, právě ten Vidinić, který před čtyřmi roky postoupil na šampionát – s Marokem. Soupeři tomuto lodivodovi zazlívali jeho agresivní přístup, kdy hráče motivoval příměry, že soupeř je nepřítel a toho je nutno zlikvidovat. Pravdou je, že na domácí půdě byli Zaiřané naprosto neporazitelní.

Pro soupeře byli afričtí fotbalisté velkou neznámou, známý fotbalový odborník Eric Batty je označil za „malou Brazílii“. Vyzdvihoval jejich technickou úroveň a rychlost, kriticky hovořil o obranné činnosti. Ovšem ani on sám netušil, co Zaiřané na německých trávnících spáchají.

Skotové byli možná až příliš opatrní a Leopardi je skutečně překvapili rychlostí, například Blackley musel v jednu chvíli zastavit taktickým faulem prchajícího Mulambu, který by šel sám na brankáře. Díky benevolenci sudího Gerharda Schulenburga si neodnesl ani žlutou kartu. Nakonec zkušení Peter Lorimer a Joe Jordan během osmi minut zápas rozhodli. Skotové navíc trefili tyč a břevno, Jordan dokonce netrefil prázdnou branku. Jak později shledali, na trávníku dortmundského Vestfalenstadion prohráli svou obrovskou šanci.

V druhém zápase Afričanů totiž Jugoslávie na půdě Parkstadionu v Gelsenkirchenu „vraždila neviňátka“. Po 18 minutách vedli 3:0 a Vidinić na pokyn zástupců fotbalového svazu Zaire stáhl z branky Kazadiho a poslal do ohně náhradníka Tubilanda. Vzápětí došlo na polovině k faulu a mírně dezorientovaný sudí Delgado vyloučil Mulambu N’Daye, ačkoliv zjevně fauloval Mantantu Kidumu. Jugoslávci dál ničili Afričany a zoufalý Tubilandu inkasoval šestkrát.

Po zápase zdrcení Zaiřané hodlali místo šampionátu opustit, cítili se zahanbeni a navíc je v posledním zápase čekala Brazílie, která nutně musela vyhrát. Nakonec se Leopardi na trávníku Parkstadionu objevili, ale jejich výkon byl křečovitý, plný záludných zákroků – na jeden doplatil záložník Leivinha, který po 19. minutách opouštěl trávník na rameni maséra America – a několika nepochopitelných scén.

Ta nejznámější se odehrála těsně před třetí, rozhodující brankou Kanárků. Rivelino si chystal trestný kop proti Kazadiho svatyni a když rumunský sudí Rainea dal signál k rozehrání, z obraných řad Zaire se vyřítil Mwepu Illunga a míč odkopl. Navíc se sudímu teatrálně uklonil za žlutou kartu. Mnozí nad tím kroutili hlavami, stejně jako nad příšernou hrubkou brankáře Kazadiho, který vzápětí po tomto extempore nechal proklouznout u své levé tyče do branky střelu střídajícího Valdomira z nemožného úhlu.

Po zápase Skotové (kteří v souběžně hraném zápase ztratili remízou s Jugoslávií šanci postoupit), navzdory tomu, že neprohráli jako první tým v historii šampionátů v základní skupině žádný zápas a měli navíc aktivní brankovou bilanci (předstihli je Brazilci, kteří měli o jediný gól lepší skóre), napadali Zaiřany, že tak laciný gól byl nejspíš dílem dohody mezi oběma týmy. Už zapomněli, že ve vzájemném zápase udělal Kazadi snad ještě větší minelu, když hlavičku Jordana si doslova sám vyhodil z náruče do branky…

Až po mistrovství se začaly objevovat zprávy, které chování Leopardů zejména v posledním zápase trochu osvětlily. Diktátor Mobutu, muž rozhodující ve své zemi prakticky o všem, vzkázal hráčům do NSR strohý vzkaz: Jestli s Brazílií prohrají o čtyři a více branek, budou mít skutečné, opravdu skutečné potíže.

Co to znamenalo v zemi, kde lidský život měl poměrně malou cenu, si můžeme celkem snadno domyslet. I proto bylo jasné, že Zaiřané nehráli „jako o život“, oni o něj nejspíš reálně bojovali. Po návratu do Afriky museli ihned vrátit darované bungalovy a automobily VW Passat, což byla odměna za postup. Nejspíš to udělali velice rádi, protože v souvislostech to byl hodně mírný trest.

Zaire se řadí svým vystoupením k nejhorším týmům v historii MS – hráči tohoto týmu nedali ani jeden gól a brankáři tahali ze sítě hned čtrnáct míčů. Zároveň to bylo ale jediné africké mužstvo, které na MS tak bídně reprezentovalo „černý kontinent“. Už za čtyři roky Tunisané v Argentině získali pro Afriku první vítězství.